Je to už několik desítek let, co jsem z úst gynekologa slyšela:“ Jste těhotná. Tak co, necháme TO?“ Byla jsem šokovaná. S tím jsme nepočítali. Plánovali jsme sice před svatbou, že chceme mít větší rodinu, ale ne tak rychle po sobě – půl roku od předešlého porodu. Nevím, co jsme si tenkrát vlastně mysleli, ale symptotermální metodu jsme neznali a ta tenká brožurka o PPR (tehdy jediná dostupná v celé republice) nám evidentně nestačila. Ale v té chvíli jsem věděla jediné – že TO je naše dítě, které nechci zabít, i když jsme jeho příchod neplánovali. Můj rozum to věděl, ale srdci to trvalo ještě…
Je to už hodně dávno, co se mě sestřenice zeptala, jestli nevím, jaký je ten správný počet dětí, který by měl katolík mít. Byla krátce vdaná, já mladá a svobodná – nevěděla jsem. To téma jsem do té doby neřešila. Tak jsem si řekla, že to zjistím. Vyptávala jsem se a zjistila, že prý tři děti – jedno pro Pána Boha, jedno pro vlast a jedno pro jistotu, kdyby něco... Ta odpověď se mi moc nezamlouvala a tak jsem si řekla, že bych mohla zjistit, jak to měli v životě svatí. 
