Iba dnes si urobím presný program dňa a budem sa chrániť dvoch vecí: unáhlenosti a nerozhodnosti.
Zomrel. Kto? Náš kostolník Fero. Ticho a nečakane odišiel z tohto sveta. Bol to dobrý kostolník. Trochu ufrflaný, ale dobrý. Všetko v kostole urobil, ochotne pomohol a mal veľké srdce. Vždy si všetko zariadil doma i v kostole.
Volala som manželovi: „Zomrel kostolník, pohreb bude o 10.30 v sobotu.“ „Mali by sme spievať na pohrebe,“ dodal manžel (vedie spevokol). „Hm, dohodneme sa doma, keď prídeš z práce,“ boli moje posledné slová.
Ale ako to všetko skĺbiť? V sobotu doobeda máme mať snúbeneckú náuku (v inom meste, nie našom). Domov sa z nej vrátime najskôr po…
Jsem zase doma po pěti týdnech strávených v nemocnici a na rehabilitaci. Je to už druhá taková zkušenost. Před dvěma roky byla 1.TEP kolene. Pamatuji se, jak se mě tehdy místní kněz ptal, jak se mi v lázních líbí. „Nu, zatím jsem tam za exota, mám 7 dětí a sháním se po mši svaté“ Odpovídala jsem s úsměvem, ale uvědomila jsem si, že mi až takhle mezi cizími lidmi dochází, pro kolik lidí je to překvapující. A tak si teď v duchu procházím ty uplynulé dny, krátké rozhovory u jídla, při čekání na procedury, na procházce v parku… 
Před pětadvaceti lety, 25. března 1995, vydal papež Jan Pavel II. encykliku Evangelium vitae, encykliku o životě, který je nedotknutelné dobro. Dokument vychází proto, „aby byla opět jasně a jednoznačně potvrzena hodnota lidského života a jeho nedotknutelnost a zároveň aby byla všem lidem i každému jednotlivci ve jménu samotného Boha adresována tato důrazná výzva: chraň a opatruj, miluj a zachovávej život, život každého člověka! Pouze na této cestě nalezneš spravedlnost a pokrok, pravou svobodu, pokoj a štěstí! (EV 5)“
