C. S. Lewis
Můj drahý Tasemníku,
dokonce i pod Mrchodlakovým vedením jsi jistě ve škole zvládl základ techniky sexuálního pokoušení. Nás duchy takové věci hrozně nudí (i když je to důležitá část našeho výcviku), a tak se o nich teď nebudu šířit. Ale asi se ještě potřebuješ hodně poučit o širších souvislostech.
Nepřítel dává lidem na vybranou jednu ze dvou možností: buď naprostou sexuální zdrženlivost, anebo úplnou monogamii. Ta první alternativa je už od dob prvního velkého vítězství Našeho Otce pro ně velice obtížná a v posledních stoletích je připravujeme i o druhou možnost úniku. Prostřednictvím básníků a spisovatelů lidi přesvědčujeme, že jediným úctyhodným základem manželství je zvláštní, obvykle velmi krátký zážitek, kterému oni říkají „být zamilován“; dále, že manželství dokáže a mělo by dokázat, aby toto vzrušení bylo trvalé, a že manželství, které to nedokáže, už není závazné. Tak parodujeme myšlenku, která pochází od Nepřítele.
Celá filozofie Pekla spočívá na uznání toho axiomu, že jedna věc nemůže být jinou věcí, a obzvlášť, že jedna bytost není jinou bytostí. Moje dobro je jenom moje a Tvoje dobro zase jenom Tvoje. Co jeden získává, to druhý ztrácí. Dokonce i neživý předmět je tím, čím je, jen proto, že zabraňuje, aby jeho prostor zaujalo něco jiného; zvětšuje-li se, pak ostatní předměty odstrkuje nebo pohlcuje. A s bytostmi je tomu stejně. U zvířat má pohlcování formu pojídání; pro nás to znamená, že silnější bytost vysaje vůli a svobodu ze slabší bytosti. „Být“ znamená „soupeřit“.
A Nepřítelova filozofie není nic jiného, než jediné trvalé úsilí, jak se této očividně pravdě vyhnout. Snaží se dosáhnout něčeho, co nedává smysl. Věci mají být různé, ale přitom i nějak jednotné. To, co prospívá jednomu člověku, by mělo prospívat i ostatním. Tuto nemožnost nazývá Nepřítel Láskou a tento jednotvárný všelék se dá zjistit ve všem, co On dělá, a dokonce i ve všem, čím On je – nebo za co se prohlašuje. A tak ani Jemu samotnému nestačí být absolutní matematickou jednotkou; říká o sobě, že je zároveň „Tři“ i „Jeden“, jen aby ten nesmysl jménem Láska našel oporu v Jeho vlastní povaze. A na druhé straně stupnice zavádí do hmotného světa ten sprostý vynález – organismus, jehož jednotlivé části jsou zbaveny svého přirozeného údělu soupeření a přinuceny ke spolupráci.
Jeho skutečný motiv, proč se upnul na sex jako na způsob lidského rozmnožování, je až příliš zřejmý z toho, k čemu ho On používá. Z našeho hlediska mohl být sex něčím úplně neškodným. Mohl být jen jedním ze způsobů, kterými se jedna bytost stává kořistí jiné, silnější – stejně jako u pavouků, kde nevěsta zakončí svatební obřad tím, že sežere ženicha. Ale lidem Nepřítel bezdůvodně přidal k sexuální touze i vzájemnou náklonnost. Způsobil také, že lidský potomek je závislý na rodičích a ty podněcuje, aby se o své dítě starali. Tím vytvořil Rodinu, která se podobá organismu, ale je ještě horší; její členové se totiž od sebe více odlišují, ale zároveň jsou spojeni uvědomělejším a zodpovědnějším způsobem. A tak se z rodiny zase vyklube jen další trik, jak do světa zatáhnout Lásku.
A teď dávej pozor! Nepřítel popsal manželskou dvojici jako „jedno tělo“. Neřekl „šťastní manželé“ nebo „dvojice lidí, kteří se vzali z lásky“, ale toho ať si lidé nevšímají. Ať také zapomenou, že ten člověk jménem Pavel to neomezil na manželské páry; pro něho už pouhá soulož působí „jedno tělo“. Lidé pak budou považovat prostý popis skutečného významu pohlavního styku za básnickou oslavu „lásky“. Pravda je taková, že kdekoli spolu leží muž se ženou, vzniká mezi nimi, ať se jim to líbí nebo ne, nadsmyslový vztah, ze kterého se mají navždy radovat, nebo který mají navždy snášet. A tak pravdivým prohlášením, že ten nadsmyslový vztah má vytvořit vzájemnou náklonnost a rodinu (a v případě, že do něho lidé vstupují s oddaností, se obojí až příliš často skutečně vytvoří), přivedeš lidi k mylnému názoru, že to jediné, co činí manželství šťastným nebo svatým, je právě ta směs náklonnosti, strachu a touhy, kterou oni nazývají „být zamilován“. Popleteš je snadno, protože v Evropě ze zamilovanosti velice často vznikají manželství, která se řídí Nepřítelovými plány, tj. s úmyslem věrnosti, založení rodiny a dobré vůle – stejně, jako nábožně vzrušení velice často, i když ne vždycky, provází jejich konverzi. Jinými slovy: měl bys lidi podporovat v tom, aby za základ manželství považovali silně přibarvenou a zkreslenou verzi něčeho, co Nepřítel ve skutečnosti slibuje jako jeho důsledek. Přinese nám to dvojí zisk. Za prvé: lidem, kteří nemají dar zdrženlivosti, namluvíš, aby nehledal manželství jako řešení, protože si myslí, že „nejsou zamilovaní“, a díky nám jim všechny ostatní motivy připadají nízké a cynické. Ano, to si oni doopravdy myslí! Bouři citů považují za něco vyššího, než je úmysl věrnosti ke společenství, jehož cílem je vzájemná pomoc, uchování čistoty a předávání života. (Nezapomeň svému pacientovi namluvit, že svatební obřad v kostele je něco hrozně nepříjemného.) A za druhé: úplně každé sexuální poblouznění, jež má vyústit v manželství, budou lidé považovat za „lásku“, a tato „láska“ podle nich omlouvá každou vinu a chrání je před následky toho, že si berou bezvěrce, hlupáka nebo člověka uvolněných mravů. Ale o tom zase až v příštím dopise.
Líbá Tě Tvůj strýc Zmarchrob
[Je zajímavé, že C. S. Lewis již v roce 1941 vyjadřoval myšlenky, které nám připomínají Teologii těla!]
[Clive Staples Lewis, Rady zkušeného ďábla, přeloženo z anglického originálu The Screwtape Letters, Praha 1993, kap. 18, str. 53n.]