Robert R. Reilly
V mnoha amerických velkoměstech udělaly špinavé městské čtvrti, kdysi plné pornografických kin a striptýzových barů místo novostavbám s kancelářemi a kavárnám. Znamená tato proměna města také proměnu morálky? Začala už ta přemíra pornografie Ameriku nudit? Naneštěstí ne. Pornografie se prostě přestěhovala ze špinavých čtvrtí v centru města na mnohem horší místo – do našich domovů, do kterých proniká cestou nejnovější technologie.
Americký časopis News & World Report (10. února 1997) ukázal jak hluboce tato země klesla do bahna explicitních zobrazení sexuální zkaženosti; je znamením doby, že byl úvodní článek o pornografii zařazen do části pro podnikání a technologie. Píše se tam, že je teď tvrdá pornografie průmyslem s obratem 8 miliard USD. Pozdější článek v časopisu Time (7. září 1998) odhaduje v tomto průmyslu $10 miliard zdanitelných příjmů. V každém případě přesahují zisky za tvrdou pornografii v USA všechny příjmy za vstupné do kina nebo spojené příjmy hudebních skupin rock a country.
V roce 1996 bylo v USA vypůjčeno 665 milionů videofilmů s tvrdou pornografií, což je víc než dva na každého občana včetně dětí. Pornofilmy je možno vidět v televizi, v hotelech a prázdninových resortech. Kromě toho existuje odhadem asi sto tisíc pornografických webových stránek na internetu, které nabízejí miliony obrázků, některé „interaktivní“. Pornografie je teď uznávaná. Jak k tomu došlo?
Jednu odpověď nabídl Miloš Forman. Na obranu svého filmu Lid versus Larry Flynt prohlásil, že ačkoliv se nám nemusí pornografie líbit, je její existence nutná pro naši svobodu. Na příkladu svých zkušeností s nacismem a komunismem ilustroval význam svobody slova. Forman tvrdí, že když dovolíme, aby byla potlačena svoboda slova v jedné oblasti, protože se to někomu nelíbí, pak nemůžeme zabránit potlačení žádné formy svobody slova. Všechno nebo nic! Demokracie se musí podřídit pornokracii, protože v demokracii, jak se zdá, jde o nespoutanou svobodu zvolit si, co kdo chce.
Dnes se takový pohled nejeví jako extremní. Konečně, ústavní soud USA rozhodl v roce 1992 k případu IPPF versus Casey, že „podstatou svobody je právo definovat svou vlastní koncepci existence, smyslu života, vesmíru a tajemství lidského života.“ Tuto osvobozující filosofii aplikoval nedávno na pornografii federální soudce Alfred Wolin v New Jersey, když rozhodl ve prospěch dvou pedofilů, kteří protestovali proti zákazu pornografie ve státním vězení pro opakovaně odsouzené sexuální zločince. Jiný soud v San Francisku zrušil jako protiústavní zákaz vyobrazení nahoty v celách oblastního vězení.
Pokud je filosofie, z které vyšlo rozhodnutí případu Casey, správná, je Formanova pozice v pořádku. Pokud si můžeme všichni dělat, co se nám zlíbí, pak neexistují morální zásady, které by rozlišovaly mezi pornografií a jinými formami projevu, a jde jen o osobní vkus. Přijetí tohoto názoru otevřelo brány přívalu tvrdé pornografie. Problém této záplavy je, že ohrožuje právě tu demokracii, která ji povolila.
Důvodem je, že klíčovým faktorem demokracie není svobodná volba. Jak víme z Výmarské republiky, lid si může svobodně zvolit cokoliv, dokonce i Hitlera. Klíčem k demokracii, jak věděli zakladatelé USA, je ctnost. Jenom čestný člověk je schopný rozumného rozhodnutí, protože jenom rozum čestného člověka je nezkalený pokušením racionalizovat neřesti. Neřest nevyhnutelně infikuje rozhodovací schopnost. Ať jsou jejich instituce jakkoli demokratické, morálně slabí lidé nemohou být svobodní. A lidé, kteří se nechají zotročovat svými vášněmi, se nevyhnutelně stávají otroky tyranů. Proto zakladatelé USA položili základ úspěšné demokracie na morální čistotě amerického lidu.
Z tohoto pohledu je naprosto orwelliánské Formanovo tvrzení, že je Amerika svobodná, protože produkuje tvrdou pornografii. Autoři americké ústavy by tvrdili pravý opak, že totiž přijetí pornografie má tendenci ničit naši schopnost ke svobodě, jak v osobním tak v politickém životě, a proto by měla být zakázána.
Zakladatelé USA zakázali pornografii nejen proto, že podrývá mravní čistotu, ale proto, že utočí na politický základ společnosti. Ačkoliv je většinou využívána v soukromí, stává se politickým problémem, když se rozšíří, protože podkopává pohlavní čistotu. Pohlavní čistota není jenom morální ctností, je také nepostradatelná pro politický řád. Je nutnou součástí vlastního jádra politického řádu.
Aristoteles nezačíná Politiku od individuální osoby, ale popisem muže a ženy, kteří spolu tvoří rodinu, bez níž ostatní společnost nemůže existovat. Zdravá rodina je založena na řádném a výlučném sexuálním vztahu mezi manželem a manželkou. Jenom rodina může poskytnout nezbytnou stabilitu hlubokému vztahu, který pohlavní spojení symbolizuje a upevňuje, a prospěchu dětí, které se z něj rodí. Narušení pohlavní čistoty podrývá nejen rodinu, ale i celou společnost. Proto je možné vidět pohlavní čistotu jako nejdůležitější politický princip.
Nic nenarušuje manželské pohlavní spojení tak, jako pornografie. Jak píše P. James Schall v Crisis (Sense & Nonsense, březen 1995): „Kdykoliv hledáme potěšení, které není zakotveno v poctivém jednání v oblasti, do které patří, izolujeme toto potěšení – jednání – od reality.“ Pornografie izoluje fyzický sexuální akt a s ním spojené potěšení od reality tím, že jej činí předmětem pozorování. Redukuje manželský akt na záležitost pohlavních žláz; je nemožné „vidět“ jej jako akt lásky, pokud nejsme jeho milujícími účastníky. Sex, jako jednou řekl John Wayne, není diváckým sportem. Když ze sexu děláme divadlo, senzacionalizujeme jej a oddělujeme od jeho pravého pojivého a prokreativního kontextu. Pornografie dělá z části celek a ze způsobu cíl. Tím lže o tom, co obnažuje: genitáliím je upírána jejich vlastní přirozenost. Jsou sterilní. Pornografie nepřipouští početí, protože možnost početí přirozeně řadí pohlavní akt do prostoru rodiny. (Když je sexualita chápana jako plodivá, nebývá její zobrazování pornografické. To je, proč postavy znázorňující v africkém primitivním umění plodnost přehnaně zdůrazněnými genitáliemi a prsy, nejsou, ani ve svém úmyslu ani v konečném dojmu, obscénní.) Narušení základného lidského vztahu mezi manželem a manželkou působí katastrofu v celém politickém a sociálním řádu. Je-li pohlavní čistota nepostradatelná pro politický řád, pak politika pornografie působí jasně chaos a tyranii, ke které chaos vede.
Klasikové to chápali jasně. Euripides a klasičtí Řekové, od kterých se zakladatelé USA učili, věděli, že Eros není hračka. V Bakchae ukázal Euripides jak nebezpečná je sexualita oddělená od morálního řádu. Když Dionysus navštíví Théby, svede krále Penthia, aby se tajně díval na ženy tančící nahé v divokém reji na svahu hory. Protože Penthius podlehne své touze vidět „jejich divoké obscenity“, politický řád se zhroutí. Královna matka Agave, jedna z Bakchantek, drží nakonec useknutou hlavu svého syna Penthia v klíně – hrůzná předtucha potratu.
Poučení je jasné: jakmile je Eros uvolněn z pout rodiny, mohou se dionýsovské vášně zmocnit duše. Podřídit se jim je určitou formou šílenství, protože erotická touha není zaměřena na žádný cíl, který ji může uspokojit. Je nenasytná. Tento fakt může snadno ilustrovat už to ohromné množství pornografie. Proč je jí tolik? Protože se pornografie týká jen jednoho předmětu, jsou její výrazové možnosti omezené – často až čistě dokumentární. Nestačila by tedy klasická sbírka tisíce pornografických filmů? Zřejmě ne, protože jich existují statisíce. Každý týden je jich jen v USA produkováno sto padesát, to je 8.000 za rok.
Navíc existují miliony pornografických zobrazení na internetu a nespočetné pornografické časopisy, které vycházejí každý měsíc. A přece bez ohledu na to, kolik jich je, není jich nikdy dost. „Nikdy dost“ je zažívací porucha a návod na politickou katastrofu. Protože slibuje něco, co nemůže splnit, působí pornografie nakonec pocit zrady. Bezvýhlednost, která k pornografii neoddělitelně patří, působí hněv, který vede k násilí a zoufalství, které vedou k sebezničení.
Pornografie byla úmyslně použita jako sociální a politické „rozpouštědlo“, v dobách revoluční změny. V přípravě francouzské revoluce zaplavili jakobínští radikálové Paříš pornografií. Kdo by znal politiku pornografie lépe než největší pornograf Markýz de Sade? De Sade toužil po uspokojování svých sexuálních vášní bez morálních omezení a bylo mu jasné, co to v posledu znamená. V knize Filosofie budoáru píše de Sade, že vražda krále Ludvíka XVI. nestačila k tomu, aby přinesla žádoucí revoluční svobodu. Morálka v sociálním a politickém řádu přežila královu popravu. Jak ji definitivně zničit?
V první známé formulaci psal de Sade, že vraždu krále musí následovat „vražda Boha“. Jen když bude zničena morálka reprezentovaná Božím kralováním, může člověk vyjádřit sám sebe v plnosti pornografické existence. K tomu patří po kralovraždě a bohovraždě i vražda člověka. De Sade pochopil a ve své práci souhlasně popsal neúprosnou logiku pornografie: sex oddělený od morálního řádu nakonec vede k vraždě a smrti. Markýze by nepřekvapila studie FBI, která zjistila, že je pornografie nejrozšířenějším „koníčkem“ sériových vrahů. Jak řekl jeden odsouzený za vraždu a obtěžování dětí: „Pornografie na mě měla zničující vliv. Ztratil jsem úplně smysl pro slušnost a úctu k lidskému životu.“
To jediné, co dokáže ochočit Eros tak, že konečně uspokojí sexuální touhu, je láska, která odvádí Eros od smrti doslova k novému životu. Když je určitá osoba předmětem lásky, je nenahraditelná. Láska vyžaduje exkluzivitu a dosahuje jí v manželství. Touha po sjednocení v manželském spojení je současně žízní po plodnosti. Divoké a úplné odevzdání manželského aktu je radostným ujištěním o možnosti něčeho víc – v dětech.
Pornografie je podvod, protože popisuje „lásku“ bez lásky. Protože není ta druhá osoba milována, vyžaduje pornografie odosobnění a anonymitu. Při pornografickém sexu je náhrada nejen přijatelná, ale dokonce podstatná. Jak řekl teolog Josef Pieper, pornografie odstraňuje fíkový list z genitálií a přikrývá jím obličej. Pornografie svléká lidem víc než oblečení, svléká je z jejich lidskosti.
Ústředním aktem civilizace je uznání druhé osoby jako lidské bytosti. Pornografie brzdí – ne-li zcela ruší – tento akt uznání, protože odlidšťuje jak objekt tak subjekt. Solženicyn se ptal: „Když nám má být odepřen koncept dobra a zla, co nám zbude? Nic než manipulace jednoho druhým. Snížíme se na rovinu zvířat.“ Solženicynova slova osvětlují politický problém pornografie. Jak je možno vládnout zvířatům? Mají svobodu projevu? Alternativou masivního rozšíření pornografie není, jak snad tvrdí Miloš Forman, ztráta svobody, ale její zachování.
Cenzura pornografie je známkou morálně zdravé společnosti, která dokáže rozlišovat mezi obscenitou a svobodou slova. Od svého založení až do nedávné doby byla Amerika místem, kde byla nejen zakázána tvrdá pornografie, ale kde zákony a společenské mravy aktivně povzbuzovaly život v morální čistotě. Tyto formativní vlivy jasně ukazovaly, že pohlavní styk patří do kontextu rodiny. Toto učení nebylo důsledkem pruderie, ale politické a morální prozíravosti, která pochopila, v čem je základ svobodné společnosti.
Nepřítomnost cenzury je známkou společnosti, které už nezáleží na tomto rozlišení, nebo ztratila schopnost rozlišovat. To je, proč legální přítomnost pornografie škodí i těm, kdo ji nepoužívají. Skoro v každém novinovém stánku je možno vidět Playboy hned vedle časopisů o krásném bydlení a domácnosti. Člověk z toho nabývá dojmu, že společnosti nezáleží na tom, jestli někdo prožívá svou sexualitu správně nebo ji zneužívá.
Přesněji řečeno, legální obchod s pornografií učí, že takové rozlišení neexistuje. A když člověk přijme takové učení, kde je limit? Když je sex jen určitý způsob hry nebo rekreace, co je špatného na troše sodomie, pederastie nebo dokonce incestu? Už jsme dnes došli tak daleko, že jediný veřejný argument proti pornografii je ochrana dětí. Všechny předcházející argumenty jsou ztraceny.
V takovém případě je pokus o obnovení cenzury politicky obtížný a pravděpodobně neefektivní. Neuspěl, když Císař Augustus zavedl znovu úřad cenzora, ale nedokázal zastavit trvalý úpadek římské společnosti. Co musí přijít nejdříve, je mnohem důležitější: obnova citlivosti, která je základem zákazu znesvěcování sexuality. To, že musí být obnovena, není prostě otázkou náboženského práva, ale nesmírně vážným politickým úkolem týkajícím se budoucnosti svobody. Tato svoboda je již ohrožena důsledky pornografie.
Sexualita je tak důležitá, že se její zneužívání stalo stěžejním prostředkem rozkladu naší kultury a politického řádu. Jsme tak zaslepeni, že nevidíme spojení mezi široce rozšířenou pornografií a rozkladem rodiny. Rodiny s dětmi teď představují v USA jen čtvrtinu populace. Divoká sexuální kriminalita (ve školách stoupla od roku 1994 do roku 1998 o 236%), neobvyklý vzestup nemanželských porodů (teď jedno ze tří dětí), potraty (jeden a půl milionu za rok) a brutální zhrubnutí naší kultury.
Pornografie však zkorumpovala naší společnost tak, že se ji nikdo neodvažuje jmenovat jako prvotní příčinu našeho zvulgarizování. O takovém ochromení mluví Livy, když oplakává pokles starobylého Říma: „V posledních dnech jsme došli tak daleko, že jsme nemohli snést ani naše neřesti, ani prostředky k jejich nápravě.“ Budeme naříkat s Euripidovou Agave: „Dionysus nás zničil. Je příliš pozdě. Vidím to.“?
[The Australian Family – The Journal of the Australian Family Association, Vol. 26, No. 3, listopad 2005, převzato z Crisis, Vol. 16, no 11, prosinec 1998, str. 34-37, mírně zkráceno.]
I když je tento článek staršího data, neztratil nic na aktualitě. Stejně k nám přicházejí věci z Ameriky se zpožděním. Hlavním zdrojem pornografie v dnešní době je internet a ten je naprosto mezinárodní. Naše mládež se může dívat na pornografii z celého světa.
Jiné články ve stejném časopisu ukazují, že pornografie je návyková. Protože však neuspokojuje, hledá takový závislý člověk stále ostřejší a zvrhlejší obrazy, např. s násilím, a postupně mu to nestačí, dokud to všechno nezažije ve skutečnosti.
Jiný článek píše, že 84% chlapců a 60% dívek v Austrálii říká, že náhodně viděli pornografii na internetu. 84% chlapců a dívek říká, že se chlapci běžně dívají na pornografii. 38% chlapců a 2% dívek přímo hledají takové stránky. Autorka z těchto čísel vyvozuje, že je pornografie přijímána jako normální.
Potřebujeme i tady zákonodárství, které proti tomu bojuje.