„Plněním úkolu dávat život a vychovávat se manželé stávají spolupracovníky Boha Stvořitele. Před Bohem mají společně hledat správnou velikost rodiny: přihlédnou k dobru vlastnímu i k dobru svých dětí, uváží hmotné i duchovní podmínky doby a své situace, budou mít na zřeteli dobro rodiny, společnosti i církve.“ (srv. Gaudium et spes, 50)
Těmito slovy charakterizuje odpovědné rodičovství II.vatikánský koncil. Jan Pavel II. k tomu říká: „Odpovědným nazýváme to otcovství a mateřství, které odpovídá osobní důstojnosti manželů jako rodičů, pravdě jejich osoby a manželského styku.“ (Teologie těla, str. 568)
Je to velký rozdíl oproti tomu, jak odpovědné rodičovství chápe společnost, ve které žijeme: je často…
Ten, kdo stále uznává, že muž je muž a žena je žena a že manželství je celoživotní vztah mezi mužem a ženou otevřený plodnosti, je člověkem, který ctí vnitřní danost skutečnosti, je rozumný, tedy normální. Uznává totiž to, co je vtištěno do lidské bytosti. Podobá se tomu, kdo zastává pravdivost fyzikálních zákonů.
Nikto z nás sa v živote nevyhne rozhodnutiam. Snažíme sa, aby boli správne, a hodnotíme ich spätne. Pomáhame si, ako vieme. Čerpáme z rodinných skúseností, hľadáme pomoc odborníkov a máme k dispozícii aj Knihu kníh. Takmer každá z oblastí rozhodovania je už spracovaná aj v online priestore.
Keď som bola pred rokom v marci v Medjugorí, jeden deň som hľadala nejaké miesto, kde bude čo najmenej ľudí, aby som sa mohla stíšiť.
Pri jednej online prednáške, kde bolo pripojených cca 70 účastníkov, nastal zaujímavý moment: odhadom viac ako polovica zúčastnených vedela, že neboli plánovanými deťmi svojich rodičov. Viete si predstaviť, koľkí z nás tu „nemali byť“ a ako by to vyzeralo, keby sme neboli?