Používame cookies. +

dobrodružstvo rodičovstva

     Je to už několik desítek let, co jsem z úst gynekologa slyšela:“ Jste těhotná. Tak co, necháme TO?“ Byla jsem šokovaná. S tím jsme nepočítali. Plánovali jsme sice před svatbou, že chceme mít větší rodinu, ale ne tak rychle po sobě – půl roku od předešlého porodu. Nevím, co jsme si tenkrát vlastně mysleli, ale symptotermální metodu jsme neznali a ta tenká brožurka o PPR (tehdy jediná dostupná v celé republice) nám evidentně nestačila. Ale v té chvíli jsem věděla jediné – že TO je naše dítě, které nechci zabít, i když jsme jeho příchod neplánovali. Můj rozum to věděl, ale srdci to trvalo ještě nějaký čas, i když jsem od manžela měla velkou oporu a pochopení. Musím se přiznat, že mě i nemile zasáhl onen lékařův výraz „TO“. Vždyť je to malý človíček, není to žádná věc...

     A tak dnes, po mnoha letech, můžeme s manželem jen děkovat Bohu za to, jak nás vedl životem, jaké a kolik nám dal dětí, jak to bylo tenkrát dobře, že to bylo právě takto. Vždyť kdyby se kdokoli z nás nenarodil, v tomto světě by moc chyběl.

     Myslím taky na Marii, že i ona čekala neplánovaně Dítě. Nevím, jestli ji to tenkrát šokovalo, ale hned odpověděla ANO. A určitě měla také své představy a plány o budoucím životě s Josefem...
A tak jako Maria se dočkala vzkříšení svého syna až za mnoho let od zvěstování, tak i my vidíme až za mnoho let důsledky svých jednotlivých rozhodnutí a činů. A jakkoli mohou být ta rozhodnutí v dané chvíli těžká a situace se zdát neřešitelnou, věřím, že Pán nás provází i těmito chvílemi svým požehnáním a ochranou.

     Přeji nám všem, abychom tak jako Maria dokázali celým srdcem říkat ANO Bohu, i když naše plány a představy jsou právě teď jiné. On totiž zná naše cesty...

D.S.