(Osobní zkušenost Christophera a Antonie Braithwaite – UP LPP v Anglii)
Antonia: Chris a já jsme se seznámili v prvním semestrem mého prvního ročníku na univerzitě. Já studovala medicínu a on byl ve třetím ročníku fyziky. Už od prvního týdne jsem nějak cítila, že se jednou vezmeme!
Chris: Chodili jsme spolu asi dva a půl roku než jsem požádal Antonií o ruku. Bylo to v Padově v Itálii v kostele sv. Antonína (podle něhož má Antonia jméno).
Antonia: Já to nevěděla, ale on u sebe nosil zásnubní prstýnek už dva týdny před tím, když jsme cestovali v Německu na Světový den mládeže!
Chris: Byli jsme zasnoubeni rok, než jsme se vzali. Vždycky nám záleželo na tom, abychom žili tak, jak učí církev a tak asi 6 měsíců před svatbou jsme prodělali kurz PPR s Ligou pár páru.
Antonia: Než jsme se zapsali, dost jsme spolu mluvili o tom, co je nejlepším způsobem života podle učení církve a která metoda PPR by byla pro nás nejlepší. Program LPP se nám líbil, protože metoda zahrnovala měření teploty a protože šlo o katolickou organizaci a kurzy poskytovaly páry jako my. Metoda nám byla srozumitelná, neměli jsme potíže ji aplikovat, a manželé, kteří nás učili, byli vždy ochotní poradit.
Chris: Pomáhali jsme si vždy se záznamy, snažili se o pravidelnost a než jsme se vzali, byli jsme dobře zacvičeni. Antonia se naučila dobře pozorovat a popisovat symptomy. Pak jsem spolu záznamy interpretovali.
Antonia: Chris mi připomínal, abych pozorovala a zaznamenávala. Je v takových věcech vždycky vytrvalejší než já. První rok a půl našeho manželství jsme používali PPR k předcházení početí, zatím co jsem dokončovala medicínu, a Chris pracoval na své dizertaci. Cítili jsme, že když jsme byli oba ještě intenzivně zaměstnáni studiem a bez finančního zajištění, bylo by těžké přidat k tomu dítě.
Chris: To znamenalo, že jsme museli začít předcházet početí pomocí PPR od začátku našeho manželství, včetně svatební cesty. Antonia byla během naší svatební cesty plodná, tak jsme zkusili vymýšlet jiné způsoby vyjádření své vzájemné lásky.
Antonia: Strávili jsme hodně času tím, že jsme si každý večer dopřávali romantické večeře, chodili jsme na procházky Římem, prohlíželi jsme si památky v noci. Dost pomohlo, že jsme byli hodně unavení tím, jak jsme ruku v ruce celý den chodili po pamětihodnostech.
Chris: Zdálo se nám, že i když jsou líbánky často chápány jako nejromantičtější období, nebylo to opravdu tak důležité v kontextu celého zbytku našich životů. A když jsme se zdrželi dva roky před manželstvím, ty další dva týdny utekly docela rychle.
Antonia: V manželství jsme měli řadu věcí, které nám pomáhaly v obdobích abstinence. Dívali jsme se spolu na filmy a televizní pořady přes internet. Chodili jsme na večeře a do kina. Také jsme měli každý své individuální zájmy, což také pomáhalo a někdy to bylo snazší, když jsme nebyli v době nutné abstinence příliš romantičtí.
Chris: Někdy byla zdrženlivost frustrující, a každý měsíc jsme museli spolu přehodnocovat své rozhodnutí předcházet početí. Ovšem vždycky jsme nakonec došli ke stejnému závěru, což posilovalo naši rozhodnost.
Antonia: Také pomáhalo, když jsme si uvědomovali, že nebudeme odkládat těhotenství na trvalo, protože studium nás obou mělo specifický a předem určený závěrečný bod. A stále jsme mohli postupně přehodnocovat situaci. Také jsme si byli vždycky vědomi, že Pán Bůh spojil vznik nového života s manželským objetím a může nám darovat dítě, i když jsem je neměli v úmyslu zplodit a byli jsme tomu otevřeni.
Chris: Asi po roce a půl manželství jsme rozhodli, že jsme připraveni zkusit počít dítě, protože by se pak mohlo narodit asi měsíc po Antoniiných závěrečných zkouškách. Ovšem, právě v té době přišla Antonia při praxi v nemocnici do kontaktu s krví infikovanou žloutenkou typu C. Existovalo malé, ale reálné riziko, že se mohla z kontaktu s touto infikovanou krví nakazit žloutenkou typu C a bylo potřeba čekat tři měsíce, než krevní testy potvrdí, zda se nakazila nebo ne. Žloutenka typu C je přenosná i sexuálně (a také na nenarozené dítě), tak jsme se rozhodli celé ty tři měsíce abstinovat, než budeme mít výsledky krevních testů.
Antonia: Zdrženlivost, kterou jsme praktikovali před manželstvím a v souvislosti s PPR také v manželství, nám pomohla překlenout tento čas. Jako dříve i teď nám pomáhala kombinace individuálních aktivit a romantických gest jako jsou společná jídla a výlety. Častá účast na mši sv. a společná modlitba růžence nám zprostředkovávaly milosti, které nás posilovaly.
Chris: Konečně dostala Antonia negativní krevní testy, a o měsíc později jsme počali naše první děťátko! Byli jsme šťastní. Dalších pár měsíců bylo příjemné žít bez abstinence a nestarat se o záznamy.
Antonia: Ve čtvrtém měsíci těhotenství lékaři zjistili, že sice miminko bylo v pořádku, ale vážný problém představovala placenta, která se uložila velmi nízko a překrývala děložní hrdlo (placenta previa). To bylo velmi nebezpečné. Mohlo dojít k těžkému krvácení, což by uvedlo do vážného nebezpečí mne i dítě. Navíc pohlavní styk by mohl způsobit problémy, tak jsme se rozhodli abstinovat až do konce těhotenství.
Chris: To byla dost tvrdá rána, ale protože jsme si uvědomovali vážnost situace, byla tentokrát zdrženlivost tou snazší volbou.
Antonia: Naneštěstí jsem přece během těhotenství trochu krvácela a musela strávit posledních 9 týdnů v nemocnici a podstoupit pak císařský řez. Díky Bohu, bylo ale naše děťátko, dnes pětiletý Joseph, v pořádku.
Chris: Vzhledem k císařskému řezu jsme se i po porodu několik týdnů museli zdržet styku. Vůbec jsme neočekávali, že budeme muset čelit takové dlouhé nutnosti zdrženlivosti, ale to jsou všechno věci, které se v životě stávají. Pomohlo nám, že jsme se díky PPR naučili sebekázni z lásky k druhému. Prodloužené kojení pak u Antonie způsobilo pozdní návrat plodnosti 22 měsíců po Josephově narození. V té době nám záznamy cyklů poskytovaly nenahraditelný pohled na vracející se plodnost. Bez nich bychom neznaly stav své plodnosti.
Antonia: Díky našim symptotermálním záznamům jsme dokázali přímo rozeznat mou první ovulaci po Josephovi narození. Věděli jsme v té době, že bychom uvítali další dítě a opravdu jsme počali v tom prvním cyklu. Teď máme druhého syna, Lea. Po jeho narození jsem měla 26 měsíců amenorey! Praxe zaznamenávání cyklů nám pomáhala otevřeně spolu komunikovat o věcech i mimo naši manželskou intimitu, je snazší mluvit i o jiných otázkách života a rodiny. Každý měsíc svažujeme, zda jsme nebo nejsme připraveni pro dar dalšího dítěte a jak se daří naší rodině. Přes všechna ta dlouhá období zdrženlivosti, která jsme zažili, udělali bychom určitě všechno stejně, kdybychom měli začít znova.
[Family Foundations, Volume 41, Number 1, červenec-srpen 2014, str. 8,9, 29.]