Používame cookies. +

S manželem jsme se dlouho hledali. A když jsme se našli, věděli jsme, že je to od Boha. Otázku přijímání dětí jsme probírali jak na předsvatební přípravě, tak s knězem, který nás na svatbu připravoval. Jeho názor na možné užívání antikoncepce v manželství nás sice překvapil, ale nijak zásadně netrápil.

150.3Když jsme se vydávali na svatební cestu, věděli jsme, že máme velkou šanci otěhotnět. A tak se i stalo a Bůh nás obdařil prvním synem. A stalo se tak hned i s dalším synem a nečekaně (5 let bez cyklu podpořené kojením) i s dcerou. Možná si někteří z vás dokážete představit, že se v mé hlavně hromadilo napětí a s posledním porodem se strhla lavina otázek, pochyb, nejistot a obav z dalšího možného těhotenství.

Přibývající únava z dětí, stěhování, onemocnění manžela a stres z možného dalšího těhotenství mě dohnal „do ženského, manželského i mateřského temného kouta“. Uzavřela jsem se do sebe a v panice jsem svolovala k minimální manželské intimitě, která ale nebyla posvátnou a obdarovávající, ale sebelítostným, strohým matematickým výpočtem: dnes +/– 9 měsíců. Nepomáhalo, že děti jsou darem od Boha a že mít takovou plodnost je úžasnou výsadou… Vnitřně jsem křičela po jakékoli antikoncepci, klidně i abstinenci a to okamžité a úplné až do přechodu! :-)

Dny a měsíce ubíhaly a napětí se stupňovalo – u mě i u mého manžela, kterého jsem odmítala a před kterým jsem žila v předstírání, že jsem v pohodě, nic se neděje a hlavně jsem tak hrozně unavená, že večer potřebuji usnout anebo alespoň předstírat, že spím a jsem k neprobuzení… Vzdalovali jsme se a nebylo mi v tom dobře. Nebyly to ty představy o šťastném manželství, ve kterém spolu konečně můžeme i intimně žít.

Najednou se mi v hlavně ozývala slova kněze o antikoncepci – „pokud by nemožná manželská intimita měla rozbíjet váš vztah, je možné využít antikoncepci.“ Bylo tak lákavé si říct: „Však to máme povolené od kněze“… motivy byly velmi silné a krize v intimitě naprosto hmatatelná. Ale tyto myšlenky pokoj nepřinášely a tak jsem se rozhodla udělat již tolikrát osvědčený krok, ptát se Boha, sama sebe a začít komunikovat zcela otevřeně i s manželem.

Nebylo to snadné, ale milovala jsem svého muže a navíc jeho podporující láska mne motivovala postavit se tomu všemu čelem, začít jednat konkrétně a dokázat mu, že ani mně není jedno, jak mu v našem manželství je.

Po vzájemné domluvě jsme zašli pro duchovní radu. Byli jsme odkázáni na katechizmus, což nám na první pohled sice nepomohlo, ale začali jsme se modlit za rozlišení. Jaké „překvapení“, že cesta vedla k návratu k PPR. Narazila jsem na online kurz Ligy pár páru, na který jsme se přihlásili.

I přes to jsme se ale znovu ptali, zda to, kam směřujeme, je opravdu správné? Vždyť jsme manželé a zcela legitimně spolu můžeme kdykoli intimně žít! Má smysl se zříkat naší společné intimity a – i když jsme manželé – znovu, jako za svobodna, na sebe čekat? Proto jsme se brali? Nezbláznili jsme se?

I přes všechny tyto počáteční otázky a nemalé rozpaky, jsem stále směřovali blíž a blíž k odpovědi ANO, ačkoli jsme ještě nedokázali úplně posoudit, co to všechno pro nás bude znamenat v praxi.

Než jsme ale tento krok udělali úplně, musela jsem se s pokorou postavit před Boha a znovu, zcela nově a úplně jej pozvat do svého života i manželské intimity a svěřit se mu jakožto Tomu, kdo má nejen (v tom nejkrásnějším smyslu slova) moc nad mým životem a manželstvím, ale také nad životem našich dětí – těch, které nám dal, těch, které si vzal i těch, které možná ještě pro nás má. Tento krok důvěry a odevzdání (za nemalé podpory slova i modlitby poradce LPP), mě vedl k nové důvěře v sebe samu a k mému ženskému tělu a také k nové důvěře a opravdovému, úplnému odevzdání se manželovi. Znovu ve mně zahořelo ono povolání, které mi Bůh dal – být ženou a manželkou svého manžela a matkou našich dětí.

Když jsem začala vést záznamy do tabulek, měla jsem radost jako malé dítě. I když s jejich přesnou interpretací potřebuji ještě pomoci, do mého srdce mi to přineslo nemalou úlevu a také řád do našeho intimního života. Stres se odboural a přišel pokoj, kreativita a vzájemné pochopení. Vše je čitelné, jasné a napsané nejen pro mě, ale také pro mého muže. Žádné tápání, úskoky, nejistoty a výmluvy. Vím, které dny můžeme být bez obav spolu a po letech trápení a depresí se na svého muže můžu opět těšit, připravit se, naladit a např. naplánovat i překvapení.

Naopak ty dny, kdy vím, že spolu nebudeme, můžu bez výčitek svědomí využít pro práci a nebo společný čas povídání, který nám s péčí okolo dětí tolik chybí.

Nebudu zastírat, že čas odloučení není snadný. Hlavně poté, co se mi na náš intimní manželský život úplně změnil pohled. ;-) Ale tím, že nás na tuto cestu pozval Bůh, vím proč, a dodává mi to potřebnou sílu vše překonávat i s Jeho pomocí.

Dlouhodobá podpora mého muže mě pomalu ale jistě učí hovořit o tom, co prožívám a jak mi je. A tak jsem schopna mu říci, že v tom není sám a že i pro mě je čas našeho odloučení tak nějak „sladce“ těžký.

(Poznámka: kontaktom na pisateľku svedectva disponuje ústredie Ligy v Čechách)