Používame cookies. +

rec tela„Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, neosvojí-li si ji a nemá-li na ní živou účast." (Redemptor hominis, 10)
     Rodina je první školou lásky, které se nám dostává… od prvních okamžiků svého života by dítě mělo zakoušet bezpodmínečnou lásku matky a otce. Pokud se ve svém životě setká s láskou, může si ji postupně osvojovat, učit se na ni odpovídat – úsměvem, pomocí, tím, že dokáže občas zapomenout na sebe a ustoupit, rozdělit se se sourozenci…
     Každý člověk má během svého dospívání (a samozřejmě i později) bezpočet příležitostí k tomu, aby se učil milovat. Postupně objevuje, že celý jeho život, on sám, se má stát DAREM. Dozrává pro celoživotní definitivní rozhodnutí… z lásky darovat celý svůj život Bohu a druhým lidem v zasvěceném životě nebo v manželství.
     Manželství tedy není něco, co „zbylo“ na ty, kteří „nemají povolání“ (k zasvěcenému životu). Bůh povolává každého člověka, zve každého z nás, aby se vydal na cestu, jejímž cílem je nebe. Otázka není, jestli mám nebo nemám povolání… otázkou je, jestli jsem ochoten Bohu naslouchat, abych jeho volání vůbec mohl zaslechnout, a jak na toto Boží povolání odpovím…
     Dnes mnoha mladým lidem chybí odvaha říci definitivní ANO. Možná i proto, že často v jejich okolí chybí vzory... Pokušení nechat si otevřená zadní vrátka, mít „plán B“ je velmi silné. Církev nám ale připomíná to, o čem mluvil Ježíš: „člověk může sám sebe plně nalézt jen v upřímném darování sebe samého.“ (Gaudium et spes, 24). Pokud pšeničné zrno nebude zaseto a neodumře v půdě, nemůže vydat úrodu. Zachrání sice samo sebe, ale zůstane osamělé a neplodné (srv. Jan 12,24). Jen láska, která se daruje, může přinést plody. Život bez lásky, zaměřený na vlastní seberealizaci, je prázdný, neplodný a osamělý.
     Mnohé z nás Bůh povolal do manželství. Rozumíme skutečně povolání, kterého se nám dostalo? Je dobré znovu se zadívat do ráje na Boží plán s mužem a ženou…
     Tři otázky kněze bezprostředně předcházející uzavření manželství jako by se odvolávaly na povolání člověka učit se „milovat, jako miluje Bůh“, milovat láskou která je svobodná, upřímná, věrná a plodná: „… Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné? Zavazujete se k tomu opravdu na celý život? Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?...“ Kněz čeká na ujištění snoubenců, že právě touto láskou chtějí milovat jeden druhého.
     Slova manželského slibu vyjadřují vzájemný, úplný dar sebe sama a přijetí daru druhé osoby: „Já, …, ODEVZDÁVÁM SE tobě, …, a PŘIJÍMÁM TĚ za manžela / manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.“
     Je opravdu možné něco takového slíbit? Je v lidských silách takový slib dodržet? Bez poslední věty by manželský slib pro člověka zasaženého hříchem nebyl uskutečnitelný. Jen důvěra v Boží pomoc může dát snoubencům odvahu darovat se druhému navždy. „Manželství – manželství jako svátost – je smlouva osob uzavřená v lásce. A lásku může prohlubovat a chránit jedině Láska, ta Láska, která je nám ‚vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán‘.“ (Jan Pavel II., List rodinám)
     „Přijímám tě a odevzdávám se ti“ - to, co zaznívá ve slovech manželského slibu, vyjadřují manželé „řečí těla“ ve chvíli intimního spojení. Ano, naše těla mají možnost „promlouvat“. Úsměvem, pohledem nebo drobným gestem dokážeme často vyjádřit víc než mnoha slovy. Je úžasné, že naše tělo má schopnost vyjádřit i úplné a definitivní odevzdání se a přijetí druhé osoby. Tyto chvíle jsou potvrzením a obnovou manželského slibu beze slov. Uvědomujeme si závažnost a hloubku toho, co se v těchto okamžicích mezi manželi odehrává? Není náhodou, že právě v tuto chvíli manželé mohou přijmout další dar: dar nového života...
     Je potřeba, abychom si byli vědomi ještě jedné důležité věci: manželé sami nejsou autory „řeči těla“, tím je Bůh. Je důležité znát a respektovat pravdu stanovenou Stvořitelem, jinak se „řeč těla“ stane lží. Místo toho, aby vztah pomáhala budovat, začne bořit.
     Pravda „řeči těla“ se tedy stává měřítkem toho, co je v oblasti sexuality správné a dobré. Toto kritérium „pravdivosti“ nám pomáhá chápat, co je špatného na různých formách sexuálního chování (masturbace, pornografie, mimomanželský sex, použití antikoncepce…). „Jestliže lidská bytost – muž a žena… dává svému chování význam shodný se základní pravdou řeči těla, pak také ona sama ‚je v pravdě‘. V opačném případě se dopouští lži a falšuje řeč těla.“(Teologie těla, str. 483)

Jitka a Mirek Novákovi