Milá maminko Marie,
reaguji na Vaše svědectví z minulých Novin z rodiny o procesu ukončování kojení u Vašeho nejmladšího syna. Děkuji Vám za velkou odvahu kojit Vašeho chlapce, i když už byl „velký“, a to i přes nepochopení okolí. Váš článek mě inspiroval natolik, že jsem se rozhodla sepsat i náš příběh o průběhu odstavování.
Máme dva syny. Kojení mě u obou velmi naplňovalo a nikdy jsem nepochybovala o jeho blahodárném vlivu, jak z hlediska výživy, tak i z hlediska našeho vzájemně se utvářejícího vztahu. Nutno podotknout, že jsem s kojením nikdy neměla problémy, nic mě při tom nebolelo, nikdy jsem neměla ani žádný zánět. Nespočetněkrát jsem byla velmi vděčná za to, že kojím, a že nás, maminky, Bůh obdařil tak důmyslným nástrojem. Zvlášť intenzivně jsem to vnímala, když kluky něco bolelo, když byli nervózní, vystrašení nebo nemocní. Přesto přišla doba, kdy jsem se začala velmi těšit na ukončení kojení.
U staršího syna proběhlo odstavení v podstatě samovolně, byla jsem znovu v očekávání a postupně se mi začalo tvořit stále méně mléka, až se tři měsíce před porodem přestalo tvořit úplně. V případě mladšího syna to bylo ale poněkud složitější. Bylo mu zhruba 16 měsíců a já jsem si čím dál více uvědomovala, že opravdu nejsem v pohodě, byla jsem hodně nervózní, po klucích jsem často křičela, každé jejich fňukání mě vytáčelo, a k tomu všemu jsem byla strašně unavená. Syn se hodně budil a kojení fungovalo jako jediné uspávadlo, někdy i 10x za noc. Nechci, aby to vyznělo, jakože jsem se „prokojila“ až do takovéhoto stavu, to určitě ne, těch okolností tam bylo více, a navíc si myslím, že každá maminka je prostě někdy unavená a má toho všeho dost, ale už jenom samotná představa odstavení mě naplňovala velkou nadějí, že se tím spraví časté noční buzení, já se díky tomu dobře vyspím, že se tudíž zlepší i moje nálada. Musím ještě říct, že manžel mě v mém rozhodnutí velmi podporoval, psychicky i konkrétní pomocí.
Zhruba po měsíci rozvažování jsme to začali aktivně řešit. S denním kojením zásadní problém nebyl, v tomto období jsem během dne kojila už jenom jednou nebo dvakrát, a to se při pestré nabídce jídel a různých podnětů podařilo celkem lehce eliminovat. Horší to bylo s již zmiňovaným nočním kojením. Zásadním momentem bylo uspávání, a toho se iniciativně chopil manžel. První večer byl, nutno přiznat, docela dlouhý, a úplně bez pláče se to neobešlo, ale nakonec to oba zvládli a to i včetně několika nočních buzení. Již druhý večer se ale samotný průběh uspávání zcvrknul na pouhých několik minut. Manžel si navíc vzal dovolenou a dopřál mně tak dvoudenní pobyt mimo domov, a tím i větší prostor k odpočinku a načerpání nových sil.
Celá tato zkušenost s odstavováním spojená s malým výletem opravdu přinesla kýžený výsledek a já jsem po delší době pocítila klid a opětovnou chuť aktivně řešit i náročné situace a klučičí fňukání jinak než jenom dalším křikem. Také se snažím, aby syn neměl pocit, že je nějak odstrčený, aby věděl, že jsem tady stále pro něho, jenom prostě jinak, často se spolu mazlíme, smějeme se, aktivně vyhledávám chvíle, kdy jsme spolu.
Nemyslím si, že odstavení by mělo být jediným a konečným řešením takovéto situace, ale mně osobně toto odpoutání se velmi pomohlo.
Chtěla bych tímto svědectvím povzbudit maminky, aby se rozhodovaly v první řadě svobodně dle svých aktuálních možností. Vás, maminky, které se octnete v podobné situaci, ale máte strach skončit s kojením třeba i kvůli tlaku okolí (i já jsem si totiž několikrát vyslechla námitky typu: „Cože, ty jsi odstavila tak malé dítě?“), bych chtěla podpořit, abyste se nebály udělat ten krok, i když do toho budete muset zasáhnout trochu aktivněji. Věřím totiž, že pokud vám odstavení přinese větší pokoj než pocit, že „přece kojit ještě musím, abych byla dobrá matka“, stojí to za to. Jsem přesvědčená, že když budete, maminky, v pohodě, bude také miminko a celá rodina v pohodě.
A naopak vám, maminky, které se cítíte při kojení dobře, třebaže máte už starší dítě, bych chtěla říct, ať nedáte na žádné řeči, že svého chlapce/svou dceru rozmazlujete. Podobně jako maminka Marie, si to užívejte, dokud to jde. Zkrátka buďte svobodné samy v sobě, neboť rozvoj vztahu s vaším dítětem je pouze vaší kompetencí i zodpovědností zároveň. Nikdo jiný jej za vás nevytvoří, ale kdokoli jej může svými „dobře míněnými radami“ třeba i poškodit.
Přeju tímto Vám, maminko Marie, i vám, maminky, abyste měla/měly možnost zažívat s dětmi krásné a požehnané chvíle, ať už to bude při kojení nebo kdykoliv jindy.
S úctou maminka Eliška