Používame cookies. +

Ještě, než jsme se s manželkou vzali, měl jsem ohledně sexu velká očekávání, ale i obavy. Na tom, že budeme k plánování rodičovství používat PPR jsme se shodli. Oba jsme věděli, že je to správná věc, hormonální antikoncepci jsme odmítali. Já jsem si však nedokázal představit 1-2 týdny abstinence v každém cyklu. Žil jsem, jako mnozí další, v domnění, že čistota patří pouze do života mimo manželství. Svatbu jsem tedy vnímal jako bránu k sexuálnímu životu a zábrany po ní byly pro mě nepříjemné.

Často jsem zkoušel vyzvídat na manželce (tehdejší snoubence), jakou frekvenci sexu si představuje a pokoušel jsem se naznačit, že já bych chtěl tu frekvenci spíše vyšší. Vlastně jsem měl v sobě předsudek, že sex je více pro muže a žena by měla být svému muži přístupná. Naivně jsem si tehdy myslel, že budu mít chuť každý den a že jakékoliv odkládání bude velmi nepříjemné. Proto se přeci (samozřejmě mimo jiné) budeme brát, abychom „už mohli“.

144.3.1Musím se přiznat, že tehdy jsem koketoval i s myšlenkou použití kondomu v plodné době. Zásadní obrat v pohledu na sexualitu jsem zažil až na kurzu STM, při kterém mi došlo několik věcí v plné kráse.

První věc, která mi došla byla, že pro ženu je prožívání sexuality velmi důležité, i když jinak než pro muže. Že když se žena cítí milovaná, je pro ni sex vyvrcholením a potvrzením lásky. Že prožívání sexu je pro ženu emociálně podmíněné. Že když chci být se svou ženou, když se s ní chci milovat, musím ji nejprve opravdově, bezpodmínečně a pro ni citelně milovat.

Druhá věc, kterou jsem pochopil, byla, co je vlastně špatné na jakékoliv antikoncepci (tedy i na kondomu). Onen vnitřní rozpor mezi úmyslem a jednáním, mezi slíbeným úplným přijetím a odevzdáním se a konaným odmítáním plodnosti, se mi nejdříve zdál malicherným. Postupně jsem ale začal chápat, že navzdory tomu, že na začátku tyto dvě cesty (PPR a antikoncepce) můžou mít stejný úmysl, třeba i nesobecký, vedou každá jiným směrem. Na rozdíl od PPR, které vede jaksi svou podstatou k větší vzájemné úctě i k větší úctě ke stvoření, antikoncepce nabízí svým uživatelům pokušení k posouvání hranic a k vzájemnému zneužívání. Tím samozřejmě nechci říct, že všichni manželé, kteří používají antikoncepci se vzájemně zneužívají, v důsledku zmíněného rozporu jsou ale tomuto pokušení daleko více vystaveni (opět samotnou podstatou antikoncepce).

V prvních dvou letech manželství jsme se teprve sžívali. Z několika různých důvodů jsme se rozhodli s plánováním miminka počkat až na pozdější dobu. Později jsme si několikrát kladli otázku, jestli to nebylo sobecké rozhodnutí. Musím však konstatovat, že jsem upřímně přesvědčen, že nebylo. Sžívání bylo náročné a bylo náročné i v sexuální oblasti. Hledali jsme cestu, jak se vzájemně obdarovat, hledali a postupně nalézali co je správné a dobré a co nikoliv, hledali jsme způsob, jak se vzájemně nezraňovat, učili jsme se o tom všem otevřeně mluvit. To vše bylo náročné a krásné a bylo nám to třeba. I díky tomu jsme pak mohli zažít to, co bych přál každému, nekonečnou krásu milování s úmyslem a touhou počít miminko.

Jsem bytostně přesvědčen, že kdybychom tehdy volili cestu antikoncepce (byť třeba „jen“ kondomu v plodné době), nikdy nedosáhneme takové harmonie. Vlastně i tak jsme byli v průběhu osmi let manželství několikrát svedeni na cestu sobectví. Ve chvíli, kdy jsme se přestali hlídat a užívali si, jak krásné to může být, když nejsme omezeni PPR (v těhotenství nebo po porodu), začali jsme nenápadně, aniž bychom si uvědomovali, že děláme něco špatného, posouvat hranice a po několika měsících jsme zjistili, že už hledáme každý pouze své potěšení a že jsme se vzájemně odcizili. Díky tomu, co jsme však prožili během sžívání, jsme věděli, že naše představa sexuality a vztahu je jiná a že to, co děláme je špatné. Mohli jsme se tak posunout dál, najít společně řešení, jak vybřednout z té bažiny sobectví a vrátit se k opravdové lásce.

144.4.2

A proč jsme nezvolili cestu absolutního odevzdání se do rukou Božích bez použití jakékoliv metody? Nejednou mě ta myšlenka napadla. Vždyť máme kde bydlet, peněz k uživení větší rodiny máme dost, tak proč se na to prostě nevykašlat? Jenže ono to není tak jednoduché, větší tíhu starostí a výchovy dětí totiž nese žena. To ona se v noci budí kvůli kojení, to ona je s dětmi doma, když já jsem v práci, chystá je do školky, řeší, aby měly co na sebe, to za ní děti běží, když jim není dobře… A to ani nemluvím o těhotenství a porodu. PPR mě ale nutí stále znovu a znovu si připomínat, jak důležitý je respekt k mé manželce. A jasně si uvědomuji, že i kdyby moje motivace byla čistě nesobecká a moje důvěra v Boha upřímná a opravdová, byl bych časem ve velkém pokušení toho zneužít.

Přesto si myslím, že důvěra a odevzdanost Bohu se při praktikování PPR nutně nemusí úplně ztrácet. Myslím, že naopak si velmi bytostně uvědomujeme, že nemáme ani zdaleka absolutní kontrolu. Nejednou jsme byli postaveni do situace, kdy jsme si nebyli jistí a jedinou cestou, jak to zvládnout bylo odevzdat to Bohu. Nejednou jsme zažili situaci, kdy jsme v plodném období cítili takovou touhu po sobě, že jsme se rozhodli nechat to na Bohu. PPR nás zkrátka učí rozhodovat se pokaždé znovu a v tom je, dle mého názoru, jeho největší síla.

Po osmi letech manželství a třech dětech musím říct, že moje představa, jak nás zdrženlivost v plodné době bude omezovat, vzala za své. Pokud mám říct, co nás omezuje v sexuálním životě, tak jsou to děti, práce, starosti, neshody, únava, návštěvy (ten výčet zdaleka není celý) a pak až možná zdrženlivost. Kromě toho jsme si zažili, jaké to je, když se člověk neváže. Možná to přinese chvilkové potěšení, ale pak jen prázdnotu a marnost. Naproti tomu, milování, které je opravdu čisté, bez sobectví, přináší tak hluboký zážitek, že to nelze slovy popsat a stojí za to si počkat. Nehledě na to, že po pár dnech zdrženlivosti je i to fyzické potěšení mnohem hlubší. Tak si říkám, že to Bůh nevymyslel špatně…

Kontakt na autora článku má redakcia k dispozícii