Používame cookies. +

     Moje povolání mne často nutí zamýšlet se nad teologií manželství. Proto je pro mne lehké, ale zároveň těžké hovořit o svém vlastním manželském životě. Těžké, neboť nedokážu úplně oddělit své „odborné“ názory od těch, které si vytvářím spontánně na základně vlastních zkušeností. Lehké, protože jsem zvyklý hovořit o sexuálních problémech, manželství, regulaci porodnosti. Ale neumím přesně určit hranici mezi tím, co je a co by mělo být.

     Kdybych měl ve zkratce shrnout problémy dnešního manželství, nemohl bych se vyhnout velkému tlaku, který na mne vyvíjejí věřící lidé, teologové i světští filosofové. Snaží se naklonit vyšší duchovenstvo k revizi stanoviska, které zaujímá v kontrole porodnosti a antikoncepčních prostředků. V prostředí, kde se pohybuji, převládá názor, že stanovisko církve je v této záležitosti nesprávné a že každý poctivě smýšlející katolík je povinný si to otevřeně přiznat. Dodám, že tento tlak je přímý, ale i v narážkách.

     Samozřejmě mohu jako každý jiný odolávat těmto pokusům nátlaku. Ale ti, kteří v mém případě nejvíce naléhají, jsou mí přátelé a představují si, že když připojím svůj hlas k jejich, ovlivní i vládu. Pro mne je to velmi nepříjemné, protože nedůvěřuji klevetám a pak mám také pochybnost, zda to je či není čestná záležitost. Hluboce mne znepokojuje, že problémy, které trápí druhé, nejsou pro mne osobně důležité. V hloubi duše se ptám, jestli nejsem výjimkou nebo mezi výjimky patří mí přátelé, kteří jsou pod silným vlivem nezdravých proudů společenského vědomí.

     V době dospívání jsem podobně jako ostatní chlapci měl sexuální problémy s příliš odvážným mazlením a nutkavými „neslušnými“ myšlenkami. Přesto jsem si zachoval panictví (v technickém významu). Tato nevědomá ctnost, která vyplývala z nedostatku příležitostí mne nezbavovala pocitu viny, který mne provázel po celý mládenecký věk. Věděl jsem s jistotou, že jistým způsobem hřeším. Zpovídal jsem se pravidelně, s upřímnou lítostí (jak se mi zdálo). Někteří zpovědníci, velmi přísní, byli tvrdí, nelítostní a hrozili mé duši věčnými mukami. Ale většina z nich byla dobrotivá, shovívavá a trpělivá, jako by mé hříchy byly už předem odpuštěné. Záhy jsem si uvědomil, že když jsem vyznával hříchy klamání, hněvu, pomlouvání a hříchy proti šestému přikázání, pravidelně zpovědníci mluvili jen o těch posledních, jako by všechny ostatní – proti lásce k bližnímu – nebyly tak důležité.

     Každopádně manželství udělalo tečku za mými problémy. Stává se mi, že když se mne nějaká krásná žena zlehka dotkne na ulici, proletí mi hlavou „zlá myšlenka“, ale to jen ve výjimečných případech a nikdy není tak silná jako za mladých let. Myslím si, že jedna z velkých pravd, které jsem poznal v manželství, je to, že se sexu připisuje nadměrná důležitost. Sexuální zážitky jsou nepochybně překrásnou věcí, ale ne krásnější než jiné, za které vděčíme manželství. Toto tvrzení se opírá o zkušenosti šťastného a spokojeného muže. Sex mi nepřináší problémy, protože díky harmonickému vztahu s mou ženou jsem se naučil chápat sex jako něco normálního a přirozeného, jako příjemnou věc, kterou navíc prožíváme společně. Deprimující stránkou sexu může být to, že když se jeho požadavky stávají násilné, jejich důsledky bývají někdy podivuhodně nelogické (nemám tu na mysli děti).

     Moje osobní zkušenost mne naučila dvěma věcem: názory církve nikomu nekřivdí, (i když někteří kněží to tak interpretují), a problémy sexu nejsou tak důležité, jak nám to někteří romantičtí katolíci chtějí namluvit. Přiznávám, že některé nejnovější katolické vědecké práce, které se zabývají pohlavním aktem, se mi zdají víc zábavné než poučné. Katolíci jsou náchylní k přehánění v každé oblasti, v minulosti zveličovali hříšnost sexu, nyní přehnaně zduchovňují jeho význam. Dříve ani nyní se nedokážou zbavit toho, aby nepřipisovali pohlaví zvláštní význam, a neuvědomují si, že jsou zde oběti tradice.

    Problémy regulace početí, i když se manželství spojuje se sexem, jsou něco úplně jiného. Část avantgardních katolických badatelů tvrdí, že učení církve, podle kterého se plánování rodiny musí ohraničit sledováním měsíčních cyklů a obdobím abstinence, je nereálné a vede k nesnesitelnému napětí a konfliktům mezi manželi. V některých případech je to opravdu rozdílné. A smutná svědectví mi nedovolují hodnotit cizí utrpení jako běžné následky „sexualismu“ nebo „materialismu“, jak o tom hovoří někteří katoličtí kněží, kteří jsou náchylní ke zjednodušování problémů.

    Přiznávám, že sledování měsíčních cyklů nebylo pro mne nijak zvlášť zatěžující ani zbytečné. Nepochybně přináší určité těžkosti, ale ne větší, než ostatní, se kterými se setkávám v práci a v běžném manželském životě. Myslím si, že záleží na celkovém psychickém stavu v daném okamžiku. Když intenzivně pracuji, píšu knihu nebo článek, nadměrně kouřím, piji mnoho kávy, pak není těžké zachovávat období abstinence. Sexuální žádostivost mne v té době netrápí. Když mám mnoho volného času, například o prázdninách, a musím přemáhat problém zachování rytmu, není jednoduché tuto zharmonizovat.

     Navíc jsem zjistil, že má touha po pohlavním aktu se vůbec neshoduje se ženinou touhou. Spíš bych řekl, že existují vedle sebe. Někdy se obě touhy spolu setkají, ale to se stává zřídka. A nemyslím, že by mne pohlavní akt sbližoval se ženou víc, než jak to může učinit tisíc pěkných věcí, které děláme společně. Mívali jsme nešťastné dny v období, kdy sexuální vztahy mezi námi byly velmi intenzivní a naopak velmi šťastné, když v souvislosti s některým dalším těhotenstvím, jsme po celé měsíce sexuálně nežili. Suma sumárum, nemohu uvěřit, že by sexuální vztahy mezi mužem a ženou mohly hrát hlavní úlohu v jejich společném životě, což neodporuje tomu, že sexuální nesoulad může negativně ovlivňovat celkový vztah.

    Moje manželství mne přesvědčilo o pravdě psychologů, kteří tvrdí, že sexuální vztahy v manželství nejsou příčinou, ale výsledkem velkého srdečného vztahu mezi partnery. Je možné, že můj názor vyplývá z toho, že jsem nikdy neměl problémy v této oblasti. Během devíti let manželství se nám narodilo šest dětí a nikdy pro nás nebyly finančním, psychickým nebo citovým břemenem. Jak mohu posoudit, když jsem měl možnost pracovat jako moji kolegové, jejichž rodiny nejsou tak početné, jediný rozdíl je v tom, že mají více volného času a více se mohou věnovat sobě samým. Naučil jsem se to obcházet a neschází mi to. Na rozdíl od jiných mužů jsem energičtější, umím se lépe přizpůsobit práci a zmatku, který okolo mne vytváří křik malých dětí, a nenarušuje to moji duševní pohodu. Nepokládám tyto vlastnosti za zvláštní ctnosti – je to otázka temperamentu.

    Netvrdím, že bych chtěl ještě početnější rodinu. Myslím si, že máme dostatečnou hromádku dětí a oba jsme svědomitě splnili svoji povinnost. Perspektiva dalších roků přesného sledování měsíčních cyklů nás vůbec neděsí. Uvědomujeme si, že jedno dítě navíc by neohrozilo náš život, a tak můžeme klidně snášet riziko, které tato metoda s sebou přináší. Ale nejsem si jistý, jak bych zareagoval, kdyby se to stalo. Kdo ví, možná bych se začal litovat.

[„E.“ – USA (odpověď z ankety), The experience of marriage, New York, 1965, s. 59-63, v knize Nové rodiny – příběhy ze života, Bratislava, 1996, str. 43-46.]