(Jak Duch svatý prohluboval moje přesvědčení pro život skrze odmítnutí antikoncepce)
Vyrůstala jsem silně ovlivněna hnutím pro život. Maminka byla aktivní v místní pobočce hnutí a předala mi své hluboké přesvědčení. Ze schůzí, na které mne už jako malou brala, si pamatuji modely maličkých nenarozených dětí v děloze. Nikdy jsem nepochybovala, že jsou i před narozením lidmi. Jako dospívající jsem pomáhala při akcích, kde jsme s jinými mladými mluvili o zdrženlivosti, a jako středoškolačka jsem se zúčastnila několika velkých setkání Čistých srdcí. (Mám dokonce ještě tričko, které to dokazuje.) Ale jeden článek řetězu u mne chyběl: antikoncepce. Tím, že jsem vyrůstala jako evangelička, v církvi, do které jsem patřila, se nikdy nemluvilo o antikoncepci, jejich rizicích a hlubokých morálně/teologických důsledcích. Jako evangelikálové jsme diskuzi o regulaci početí přenechali katolíkům a sami jsme o ni nemluvili.
A tak jsem v posledním roce studia 3 měsíce před svatbou z neznalosti ukázněně udělala to, co jsem považovala za správné; začala jsem brát hormonální pilulku jako přípravu na manželství.
Brali jsme se s manželem v létě 2009. Já byla panna a on panic, a i když nás nemrzelo, že jsme čekali až do manželství, věděli jsme, že něco nebylo úplně v pořádku. Nevěděla jsem, že můj manžel stále zápasí se svou závislost na pornografii, která ho už trápila od raného dospívání. Hádali jsme se kvůli sexu. Nedokázali jsme o sexu komunikovat. Jeden druhého jsme hluboce zraňovali, protože nás nikdo nepoučil o přímém spojení mezi fyzickým, emocionálním a duchovním. Neměli jsme sakramentální teologii, na které bychom byli mohli založit své přesvědčení pro život. Ačkoliv bychom to v té době byli rozhodně popřeli, pohlíželi jsme na děti jako na přítěž, něco co bylo potřeba odložit. Jediný rozdíl mezi námi a zastánci práva na potrat byl ten, že jsme vzali věci pevně do rukou před početím raději než po něm. Po několik dalších let jsme navštěvovali různé evangelikání církve. Ale hluboko uvnitř jsme cítili, že nás Pán Bůh volá k něčemu hlubšímu, více zakotvenému v dějinách. A jak manžel dál trpěl svou závislostí na pornografii a já vedlejšími účinky pilulky, cítili jsme, že potřebujeme pomoc, ale nevěděli, kde ji hledat. Trochu jsme čichli ke katolictví, ale došli jsme k závěru, že se nedokážeme smířit ani s mariánskou teologií, ani s teologií zakazující antikoncepci. Tak zůstalo při starém.
V roce 2013 jsem byla přijata do Ph.D. programu v Severní Karolíně, a byla nadále přesvědčena, že by miminko vážně narušilo mé plány a dokončení náročného studia. Rozhodla jsem se pro zavedení tělíska. Zavádění bylo spojeno se snad největší bolestí, jakou jsem kdy zažila, a pamatuji si, jak jsem přitom myslela: „Něco není v pořádku, děje se nějaká hrozná, strašlivá chyba.“ Tělísko jsem si nicméně nechala kvůli našemu pohodlí.
Ale Duch Svatý to se mnou nevzdával. Stále mě jemně postrkoval, jak jsem naříkala pod tíhou vedlejších účinků tělíska: úzkost, přibývání na váze, vyčerpání, podrážděnost a ochromující únava. Nadále mě vyzýval, že kdybych myslela svůj názor pro život opravdu vážně, měla bych ten svůj názor proje-vit dalším krokem a vysadit antikoncepci. Měla bych věřit Bohu, že zná konečnou velikost naší rodiny, ale já jsem ten hlas dále ignorovala.
V postní době 2014 jsme s manželem začali navštěvovat anglikánský kostel Svaté Trojice v Chathamu. Konečně jsme se začali cítit, jako bychom našli společenství věřících, kde jsme nebyli bytostmi rozdělenými na ducha a tělo. V postní době 2015 přistoupil manžel poprvé ke svaté zpovědi a začal se setkávat s katolickým bratrem, který ho doprovázel. Věřím, že milost přijatá během této zpovědi, začala v něm proces hojení. Díky Bohu od června 2015 nedošlo už u něj k opětnému sklouznutí k pornografii.
Ale stále něco chybělo; v nás obou byl hluboko zakořeněný strach z rodičovství a života, o kterém jsme nemluvili. Bůh začal s námi oběma pracovat a po rozhovoru a modlitbách s naším knězem jsme konečně odpověděli na jeho výzvy a rozhodli se vysadit antikoncepci. V září 2015 mi odstranili tělísko, a pocítila jsem obrovskou úlevu.
Než mi odstranili tělísko, věděla jsem, že potřebujeme nějaký jiný způsob, jak řídit naši manželskou sexualitu. A teď vstupuje na scénu PPR! Kontaktovala jsem místní katolickou diecézi a hledala někoho, s kým bych mohla mluvit o možném řešení. Spojili nás s Couple to Couple League (LPP v USA). Liga má mnoho manželských párů dobrovolníků, kteří obětují svůj čas, aby naučili jiné manžele, jak poznat plodná a neplodná období. Setkali jsem se s učiteli a zapsali se na kurz PPR.
Jak jsem poznávala své tělo a svou plodnost, porozuměla jsem nově žalmu 139,14: Jako žena jsem byla „podivuhodně utvořena“. Znalost mé plodnos-ti mi dodala sílu, a já ji přijala jako dar, kterým opravdu je. Z milosti Boží se má ovulace a plodnost obnovily hned po odstranění tělíska. Když jsem začala rozeznávat příznaky své plodnosti, chtělo se mi pokleknout, děkovat za ni Bohu a kát se za to, že jsem ji po šest a půl roku odvrhovala.
Neuvěřitelná ironie toho všeho je, že ačkoliv se cítím potvrzena ve svém ženství, jako nikdy dřív, máme s manželem pevnější vztah, než kdykoliv předtím. Intimita, kterou sdílíme, je výjimečná. Dokážeme spolu otevřeně mluvit o svých obavách z rodičovství a odevzdat je nakonec Bohu s vědomím a důvěrou, že je autorem života a zná konečnou velikost naší rodiny. Ženství je mocné. Plodnost je mocná. Jako ženě mi Pán Bůh dal schopnost dávat život. Jaká je to úžasná moc a odpovědnost! Nepřítel naší duše by nám chtěl nalhat, že antikoncepce nemá žádný vliv na její stav, ale nic nemůže být vzdálenější od pravdy. Co děláme tělem, má dopad na naše duše; přece smíme každou neděli slavit spolu eucharistii, protože Kristu přišel v těle!
Skutečně věřím, že má Anglikánská církev zlatý důl prostředků v našich katolických bratrech a sestrách, a jejich znalosti přirozené regulace početí. Společně pomáhat manželům přijmout plodnost a život, by nepochybně přispělo k hlubšímu ekumenizmu mezi námi a katolíky, když se snažíme odpovídat na Kristovu modlitbu, že máme být jedno tak, jako jsou jedno On a Otec. Já jsem dokladem toho, co se může stát, když odpovíte na pobídky Ducha Svatého a přijmete sexualitu a plodnost jako svátost. A díky Bohu, cesta ještě není u konce!
Stacey A. Garrepy
[Pozn. red.: Anglikánská církev má celou škálu spiritualit, od velmi liberálního až po téměř katolický přístup, teologicky i liturgicky.]
[Zdroj: Carpe Diem (Anglikáni pro život), květen 2016, str. 6n.]