Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. Už jako malá jsem často snila o tom, že se vdám a budu mít dům plný dětí. Nebylo tedy překvapením, že jsem se ve 40 letech dívala na svůj život s uspokojením. Měla jsem šťastné manželství a pět zdravých dětí. Když jsem neočekávaně zjistila, že musím jít na operaci kýly, zavolala jsem svému lékaři s dotazem o možnosti současného podvázání vejcovodů. Radil nám k tomu již po našem třetím a pak i po čtvrtém a pátém dítěti. Pokaždé jsme odmítli, protože se nám to nějak nezdálo. Ale teď, když jsme přišli do středního věku a máme rodinu svých snů, jsem usoudila, že bychom neměli plánovat další děti.

      Pamatuji se na ten večer, kdy jsme s Natem seděli proti sobě v pokoji na podlaze a všechno zvažovali. Bylo nám oběma 40 let a tak se zdálo na čase přehodnotit naši rodinnou situaci. Shodli jsme se na tom, že jsme příliš staří na to, stát se znovu rodiči. Náš nejmladší měl brzo začít chodit do školy a poprvé za 13 let jsem neměla mít v domě žádné předškolní dítě. Čekala mne svoboda rozhodovat o svém čase vést spořádanou domácnost a přitom dokonce dělat občas něco jen pro sebe.Těšila jsem se na tuto novou fázi svého života.

      Po dlouhé diskusi jsme šli spát zcela přesvědčeni, že děláme správnou věc. Vše mluvilo pro sterilizaci. Druhý den jsem si vyjednala termín. Dvojitá operace proběhla bez komplikací.Vystřídali se při ní dva lékaři, jeden dal do pořádku kýlu a druhý podvázal vejcovody. Zotavování bylo podle očekávání a mysleli jsme, že tím to pro nás skončilo. Mýlili jsme se!

      Když se podívám do svého deníku, vidím v záznamech z týdnů a měsíců po zásahu určitou nejistotu: „Tuhle fázi života, plození dětí, máme za sebou a vyrovnáváme se s tím. Asi jsme příliš staří … a už nejsem schopní.“      Vždycky jsme uznávali, že je každé z našich dětí ojedinělým a cenným Božím darem. Každé způsobilo v našem životě velikou radost a růst. Přesto že některé z nich přišly jako „překvapení“, všechny byly přijaty s otevřenou náručí a srdcem a nepřestávali jsme za ně Pánu děkovat. Odporovalo tedy našemu způsobu myšlení, když jsme teď svým rozhodnutím řekli: „Už žádná malá požehnání, Pane. Děkujeme, ale už nemáme zájem.“ Tenkrát se sterilizace zdála tak logická a správná. Vzpomínám si, jak jedna moje přítelkyně žertovala o své vlastní sterilizaci a řekla, že patří k „vykleštěné generaci“. Já jsem se po té poznámce celá naježila a myslela jsem si, jak může někdo mluvit tak sarkasticky o tak vážném rozhodnutí? Jak se může tak zleh­ka vyjadřovat o něčem tak důležitém? Podobné myšlenky mne začaly pro­ná­sledovat. Cožpak jsme tenkrát s Natem nezvážili všechna pro a proti? Zapomněli jsme snad na něco?

      Byla jsem zděšená, když jsem si uvědomila, že jsme se tehdy ani jednou nezeptali, co asi na naše rozhodnutí myslí Pán Bůh. Všechno jiné jsme mu tenkrát v modlitbě předkládali. Proč jsme zanedbali toto téma?

      Několik měsíců po mé operaci se všechny tyto mé úvahy spojily v přes­věd­čení, že jsme udělali hroznou chybu. Začla jsem mít zlost sama na sebe a na nás oba za to, že jsme podstoupil itakovou operaci, aniž bychom žádali Pána Boha o moudrost. Cítila jsem, že jsme Pána zklamali a tím přerušili to zvláštní spojení, kterým nám v minulosti žehnal. Teď už nikdy nepoznáme, jaké mohl mít s naší rodinou plány a koho nám mohl ještě poslat.      Rok po operaci ukazuje můj deník míru mého smutku: „Je mi tak líto, že jsme to udělali! O co všechno jsme se možná ošidili. Obelhala jsem sama sebe, že mám ustoupit logice, a že je sterilizace správná.“

      V té době jsem se se svými pocity nikomu nesvěřovala. Nechtěla jsem nic říci ani Natovi, aby se necítil uvězněn mezi mým smutkem a permanencí mé operace. Pilně jsem četla svou Bibli a hledala v konkordanci verše, kde se psalo o „dětech“, „neplodnosti“, „rodině“, „domácnosti“ a „matce“. Přestože Pán Bůh ne­zmiňuje v Bibli sterilizaci, bylo mi naprosto jasné co si o ní myslí. Děti jsou pro nějskutečnými poklady, jsou mu tak drahé, že jeho oblíbeným způsobem, jak požehnat zbožnou ženu je dát ji dítě. Jednou v noci jsem nemohla spát a seděla jsem v pokoji a četla Bibli skrze slzy. Když mne tam Nat našel, začla jsem před ním vylévat své srdce. Jak slyšel mou bolest, řekl: „Promluvme ještě jednou s doktorem. Třeba se s tím dá něco dělat.“

      V té chvíli jsem pocítila první paprsky naděje. O čtyři týdny později jsme se sešli s mým lékařem. Když vyslechl náš problém, nevěřil svým uším: „Vy opravdu chcete podstoupit velmi riskantní zpětnou operaci?“ Už to slovo zpětnou nám vykouzlilo úsměv na tvářích. Dal nám jména tří mikrochirurgů, odborníků na problémy plodnosti.      

     Když jsme dohodli termíny návštěv cítila jsem, že procházíme dveřmi, které nám otevřel Bůh. Toužili jsme po tom, abychom vrátili přirozenou funkci poškozených orgánů do rukou dárce všeho života. Chtěli jsme, aby bylo všechno jako dřív, kdyby se rozhodl nás požehnat dalším dítětem, mohl to udělat, aniž by způsobil lékařský zázrak. Nepočítali jsme nutně s dalšími dětmi, ale byli jsme pro tuto možnost otevřeni. Chtěli jsem Pánu Bohu ukázat, že spoléháme na jeho úsudek víc, než na svůj vlastní. Šestnáct měsíců po podvázání vejcovodů jsem podstoupila pětihodinovou zpětnou operaci. Operující chirurg nevěděl nic o těžkém osobním zápase, který mne přivedl k operaci, ale když přišel druhý den za mnou na pokoj, řekl: „Jsem rád, že jsme tu operaci natáčeli. Ještě jsem neviděl tak dokonalý případ. Když jsme dokon­či­li úpravu vašich vejcovodů, sklouzly zpět do původního stavu, jako by se jich nikdy nikdo ani nedotkl.“ Když lékař odešel, rozplakala jsem se radostí a dě­ko­vala Bohu za všechno jeho požehnání.

      O sedm měsíců později jsem vedla všech našich pět dětí doškoly. Cítila jsem, jak polykám slzy. Náš nejmladší začínal první třídu. Být osvobozena od jedné z nejradostnějších, nejvzrušujících fází mého životase najednou nezdálo příliš lákavé. Když jsme udělali spoustu fotografií a dalisi pusu na rozloučenou, od­­jížděla jsem domů s pocitem osamění. A přece někde hluboko ve mně hnízdila malá jiskřička. Den předtím jsem odevzdala do laboratoře vzorek krve k vyšetření. Měla jsem podezření, že se má stát něco velikého. Jako první jsem tedy zajela do laboratoře. Test byl pozitivní. Byla jsem těhotná!

      Když jsem vzrušeně děkovala Pánu Bohu, napadlo mne, že tahle zpráva přišla jen několik minut po tom, co jsem se rozloučila před školou se svým posledním „miminkem“. Jak zvláštně to Pán Bůh načasoval. Jak tvořivě jedná. A jak ho mám ráda!

      Dnes je nám s Natem oběma 43 let a denně vychutnáváme a nemůžeme se nasytit radosti z devítiměsíční Louisy. Jako přirůstekk našim čtyřem synům a jedné dcerce přinesla Louisa naší rodině tolik radosti a smíchu a okořenila náš život víc než bychom si kdy dovedli představit. Jsme spokojení, protože víme, že jsme tuto důležitou stránku našeho života znovu vložili do všemohoucích Božích rukou.

 Margaret Nymanová 
(žije se svým manželem a šesti dětmi v Chicagu)