Hádali sa slnko a vietor, kto z nich je mocnejší. Napokon hádku zakončili dohodou: ten z nich bude uznaný za mocnejšieho, komu sa podarí zhodiť kabát pocestnému, ktorý kráčal po ceste. Prvý to skúsil vietor. Dul, fúkal a usiloval sa strhnúť kabát z pocestného. Dosiahol iba to, že pútnik si kabát lepšie pozapínal a hľadal úkryt. Vietor sa vzdal a bolo na rade slnko. Slnko nič nepovedalo, len sa usmievalo. Usmievalo sa na pútnika tam dolu. O chvíľu si pútnik kabát rozopol. Slnko sa usmievalo stále silnejšie a jeho úsmev bol čoraz teplejší. Pútnik si vyzliekol kabát a prehodil si ho cez ruku. Slnko sa obrátilo k vetru a stále mlčalo, len…
Azda mi svätý Jozef odpustí, že som si dovolila urobiť s ním takýto fiktívny rozhovor.
Učení katolické církve proti antikoncepci patří pro dnešní svět, dokonce i pro značnou část praktikujících katolíků včetně kléru, k nejméně pochopitelnému. Když přišla na trh v 60. letech minulého století „zázračná“ pilulka, očekávala velká část veřejnosti, že církev změní své učení o antikoncepci. Vždyť člověk bere různé prášky, a když žena bude brát každý den „pilulku“, nebude tím ovlivňovat samotný pohlavní akt, ke kterému dojde v jiné době. Proti názoru většiny členů komise, kterou za tím účelem sestavil, rozhodl papež Pavel VI. přece potvrdit stálé učení církve. Proti jeho encyklice Humanae vitae bouřily různé biskupské konference, které radily věřícím, aby jednali podle svého svědomí, jinými slovy, učení encykliky klidně ignorovali.