Nedávno som zaregistrovala búrlivú diskusiu, ktorá bola reakciou na príhovor pápeža Františka z 5. januára tohto roku. Titulky článkov hlásali: „Pápež kritizoval ľudí, ktorí majú psy a mačky;“ alebo: „Pápež František odkazuje ľuďom: Máte psa alebo mačku? Je to od vás sebecké!“
Reakcie v diskusii na mňa pôsobili tak, akoby si diskutujúci ani len neprečítali celý nadpis článku: „… ktorí majú psy a mačky namiesto detí“, a už vôbec nie celý pápežov príhovor.
Niektoré z reakcií:
Niekto nemôže mať deti, tak dá lásku aspoň psovi;
Kto nemá rád zvieratá, nemá rád ani ľudí;
Benedikt mal mačky, tak čo?
Pápež si neuvedomuje, že niekto nemôže mať deti;
Každý má, čo…
Vianoce patria odjakživa k mojim obľúbeným sviatkom. Ako malé dieťa som mal rád atmosféru, ktorá v našom byte vládla pár dní pred Štedrým dňom a najmä od rána 24. decembra. Obaja s bratom sme nakúkali cez kľúčovú dierku zatvorených dverí na obývačke a cez ich matné zrnité sklo s nádejou, že uvidíme anjelov, ako prinášajú a zdobia vianočný stromček; súperili sme medzi sebou, kto ich uvidí prvý, a tešili sa na prekvapenia pod stromčekom.
Ve filmu Šíleně smutná princezna se dva královští rádcové v momentě vyhlášení války, kterou sami vyvolali, chopí moci a převezmou roli generálů. Celé jejich úsilí směřuje k okamžiku, kdy ve svých velitelských stanech přikazují vojskům, kam pochodovat a kde bojovat, nehledě na ztráty. Povedená pohádka glosuje, ale nezlehčuje ztráty na životech vojáků, kteří musí poslouchat nadřízené jednající z pouhého opojení moci. Samozřejmě to dobře končí, vítězí zdravý rozum a láska.