Zazvoní budík, ale hned nevstávám. Přemýšlím, co hezkého pořídit ženě, dětem, sobě, kdy dát syna do hudebky… Náhle si uvědomím, že už zase nestihnu ranní modlitbu a že všechny ty myšlenky jsou vzhledem k okolnostem ve světě i celkovému smyslu života tak trochu bláhovým rozmarem.
Životní cíl křesťanů je jasný: ne sobě, ne světu, ale Bohu se klanět – jemu sloužit a druhým pomáhat. Někdy se ten cíl – a cesta k němu – ztrácí v mlze každodenních starostí a slabostí. Pomáhají pak dílčí ukazatele: „K čemu směřuješ ve svém povolání?“, nebo pro naše téma podstatné: „Kam kráčíš ve svém manželství?“
Když povzbudím manželku vlídným slovem, když překonám nechuť k práci, když usměrním zlobivé dítě – tím dávám něco druhým. Pokud tyto činy děláme s láskou a pokorou, jsou naší skrytou pokladnicí: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40b)
Všechny naše materiální služby ale mají malou cenu, pokud opomeneme duchovní stránku. Nejen naše děti vést k Bohu, ale také sebe společně se svojí ženou. Často se starost o duchovní blaho dostává do rozporu s péčí o materiální dobro – třeba už volbou, jak trávit svůj omezený čas. Zahloubám se do zpráv z druhého konce světa, nebo se pomodlím s dětmi? Strávím s manželkou hodiny výběrem zahradního nábytku, nebo vyrazíme spolu do kostela?
Intimní stránka manželského života také funguje v této trojí perspektivě: sobě, druhému, nebo Bohu. Jako manželé máme od Stvořitele úžasný způsob, jak společně oslavit jeho dobrotivost a ještě získat darem vzácné požehnání, nový lidský život. Pokud máme Boha na prvním místě, jeho štědrost způsobí, že se plnost lásky přelije k tomu druhému (manželce) a následně i k nám. Pokud ale půjdeme z opačné strany nebo zprostředka, na Boha už nemusí dojít a nám nakonec to štěstí také uteče mezi prsty…
A tak se ptám sám sebe: „Quo vadis – Adame, kam kráčíš ve svém manželství? Co děláš pro jeho naplnění a čím mu naopak bráníš?“
Adam Prentis