Pocházíte z 11 sourozenců, jak vnímalo okolí tak velkou rodinu?
Čím jsem starší, tím jsem vděčnější, že pocházím z tak velké rodiny. Okolí nás ale spíš vnímalo jako rodinu, která vybočuje z toho, co je obvyklé. Na základní škole jsme kvůli tomu zažívali dost poznámek, posměch a byli jsme středem pozornosti.
Jak se s odstupem času a s vlastní zkušeností díváte Vy na velké rodiny?
Na početné rodiny se dívám s velkou úctou, protože vím, že v dnešní době je rodina s hodně dětmi vnímána jako něco exotického. Maminka, která přijde ke svému gynekologovi a řekne, že čeká třetí nebo čtvrté dítě, je divná. A proto si moc vážím manželů, kteří mají představu o velikosti rodiny, a přesto přijmou i „neplánované děti“, kteří věří, že jim děti posílá Bůh a že i počet dětí souvisí s Božím plánem pro jejich manželství. Také se snažím takové rodiny podporovat, protože vím, že i moji rodiče byli vděční za to, když k nim měl náš pan farář, který nás všechny pokřtil, úctu, za to, že se rozhodli pro tak velkou rodinu.
Pro Vaše rodiče to jistě nebylo jednoduché rozhodnutí ...
Rodiče šli do života s tím, že chtějí mít velkou rodinu a budou se snažit dětem předat víru a to, aby se uměli postavit k práci. Domnívám se, že tento svůj úkol přes všechny obtíže naplnili. V té tobě nebyly moc známé metody přirozeného plánování rodičovství, ale moji rodiče, jak jsem se později dozvěděl, chtěli žít správně svoji sexualitu, a tak používali už známou symptotermální metodu. Tuto metodu i pohled na plánování rodičovství se pak snažili předat svým dětem. V tomto ohledu byli moji rodiče pokrokoví. Tatínek vzpomínal, jak se na vojenském cvičení záložáků setkal s jedním inženýrem a ptal se ho, jako zemědělec, který byl ovšem ovlivněn vírou, jestli ví něco o Billingsově metodě. A moc ho překvapilo, že onen inženýr, vzdělaný člověk, o této metodě vůbec neslyšel.
V dnešní době se stále méně manželů rozhoduje pro velké rodiny, čím to podle Vás je?
Lidé si to na prvním místě obhajují ekonomicky. Jednou mi řekl jeden tatínek: „Nepočítám s tím, že bych měl větší rodinu, protože jak pak zdůvodním svým dětem, že nemám na to, abych jim zaplatil třeba studium na vysoké škole nebo v zahraničí?“ S odstupem času se mi právě tento muž svěřil, že má problémy s nejstarší dcerou, do které vkládal velké naděje, že zápasí se sebepoškozováním, a najednou se mu ty velké plány, které do ní vkládal, bortí. Myslím si, že je to spíše otázka toho, jestli je manželský pár schopen a ochoten přinášet oběti. To jsem viděl na vlastních rodičích, že naše velká rodina vyrůstala z mnoha každodenních obětí. A jistě i díky tomu jsme vlastně dostali do života to nejcennější – smysl obětovat se pro druhého a také jakousi skromnost.
Říká se, že rodina je základ společnosti, jak to vnímáte Vy?
Můžu říci, že já sám jsem dostal v rodině ten největší základ. K tomuto základu mi potom přidala něco střední škola, pak vysoká škola. Jistě také práce a škola života – tedy místa a lidi, které mně dobrý Bůh posílal do cesty. Ale rodina je prostě základ.
Jako vicerektor semináře jste byl v každodenním kontaktu s kandidáty na kněžství. Jak jsou budoucí kněží formování v oblasti sexuality, rodiny či nauky církve v této oblasti?
Příprava probíhá na teologické fakultě ve dvou oborech – prvním oborem je morální teologie. Zde se kandidát seznámí s celou naukou církve, tedy i s tou, týkající se manželství a rodiny. Druhým oborem je tzv. pastorační teologie, kde se kandidáti dozvídají, jak tyto normy vydané církví aplikovat v životě, jak např. doprovázet manžele. Pak bych k tomu přidal ještě třetí část, která už neprobíhá v semináři, a to je praxe. V semináři se student nesetká s tím, aby zpovídal manžele, aby se setkával při nějakých rozhovorech, aby přicházel do rodiny. Toto všechno začíná až v okamžiku, kdy se kandidát stane knězem a začne působit ve farnosti. Tam nastupuje to, co jsem i já praktikoval jako začínající kněz, když jsem se dotazoval zkušenějšího spolubratra nebo na kněžských setkáních: „Měl jsem nedávno takový případ ...“ nebo „Setkal jsem se v poslední době s touto situací…, řešil jsem to správně?“ Takže formace je vlastně takový celoživotní proces.
Setkáváte se s tím, že by Vám lidé otevírali témata o rodině nebo sexualitě?
Od přirozenosti je dané, že někdo, ať muž či žena, otevře všechny komnaty svého života a někdo zůstane jen v předsíni nebo obývacím pokoji. Vnímám jako problém, že se rodiny často neotvírají v tom, co by potřebovaly. Každý na to nemá, častěji jsem se ale setkal s tím, že s problémy, které se týkají plánování rodičovství nebo intimního života se svěřují spíše ženy. Cítí zodpovědnost a přemýšlejí, zda je vše v souladu s tím, co poznaly jako mladé dívky nebo třeba při přípravě na manželství, jestli je to opravdu správně podle učení církve.
A když se dozví, že to správně není?
Cesta intimního života v souladu s učením církve vyžaduje určitý čas, manželé k ní musí dorůst, a to vyžaduje otevřenost od kněží i nás biskupů. A když celý pár přijme učení církve jako svou cestu, pak do toho všeho vstupuje Bůh a rodí se z toho to, co nese manželům radost.
Předpokládáme, že se tato témata hlavně řeší ve zpovědi, je tomu tak?
Máte pravdu. U člověka, který se snaží o prohloubení svého duchovního života, platí obecná zásada, že se má v pochybnostech ptát. A takto vzniká otevírání těch témat, že se někdo z manželů dotazuje. Je to o budování důvěry, taková oblast se zpravidla neotvírá při prvním svátostném setkání ve zpovědi, ale až postupně, když penitent pociťuje ze strany kněze porozumění.
Setkají se lidé s naukou církve v oblasti rodiny i jinde než ve zpovědnici?
Vnímáme to spíše jako tabu téma. Na přijetí nauky církve v oblasti života v manželství a rodiny se církev snaží klást důraz při přípravě na manželství. Snoubenci jsou s touto naukou seznamováni podle stupně víry a otevřenosti. V naší diecézi je součástí přípravy i přednáška zaměřená na přirozené plánování rodičovství. Naše rodinné centrum na Arcibiskupství olomouckém také nabízí přímo kurzy přirozeného plánování rodičovství, a to 2x za rok. A je pravda to, co říkáte, že ne každý kněz je stejně otevřen těmto tématům nebo se v nich necítí tak doma, aby je dokázal přednést nebo prezentovat.
Myslíme si, že nauka církve, tak jak je předkládána v Humanae vitae, není ani mnohými kněžími přijata. Je toto také důvodem, proč se tato témata neotevírají např. v promluvách?
Vnímám to tak, že ztotožnění kněží s naukou církve vyžaduje opravdu nasazení a odvahu, a sladění kněží a nauky církve není, bohužel, hned úplné. Je to někdy takový postupný růst, kdy jsou tato témata probírána na různých konferencích, v rámci kněžských dnů nebo o nich mluví biskup. Vím, že jednou byl v naší diecézi Kněžský den na téma, co od nás manželé žádají, co chtějí slyšet. Tento den připravovali právě manželé a bylo to pak velmi požehnané v tom, že si spolubratři uvědomili, že manželé od nich v otázkách nauky církve něco očekávají. Dá se říci, že kněz mnohdy stojí před dilematem, jak jednat, aby svým přístupem něco nepokazil. Jako zpovědník jsem zažil situaci, kdy ke mně přišel člověk ke zpovědi po více než deseti letech. A tak jsem se ho ptal, jestli mu něco bránilo v přístupu ke zpovědi? Odpověděl, že se ho jednou kněz u zpovědi zeptal, jak to má v manželském intimním životě a on se zarazil a ke zpovědi přestal chodit. I kněz, který je pro nauku nadšený, bere ji za svou a doporučuje ji, někdy zjišťuje, že lidé volí méně obtížnou cestu, než je cesta víry.
Jste předsedou Rady České biskupské konference pro rodinu, můžete nám osvětlit, co má rada na starosti?
Rada pro rodinu vznikla, neboť vyvstala potřeba instituce, která by řešila otázky rodiny přesahující rámec diecézí. Součástí Rady pro rodinu je Národní centrum pro rodinu, které sleduje např. legislativu – jaký dopad mají připravované civilní zákony na život rodiny. Mezi další členy patří zástupci diecézních center pro rodinu, člen z akademického prostředí, hnutí pro život a jednorázoví hosté. Je to pořád v procesu růstu a zrání, ale cílem je napomáhat vytváření prostředí v církvi i ve společnosti tak, aby se dělaly kroky na podporu rodiny.
Toto prostředí je hodně závislé na politické vůli. Může Rada pro rodinu působit nějak na politiky?
Právě to dělá již zmíněné Národní centrum pro rodinu. Lidé z tohoto centra se snaží vystupovat v poslaneckých klubech, jednají s některými zástupci politických stran, snaží se ovlivňovat vytváření rodinné politiky stran i krajů. Snaží se být slyšitelným hlasem a napomáhat k stmelování a zefektivňování různých aktivit zacílených na rodinu, a to i ve vztahu k církvi. Je to práce nesmírně náročná a složitá, ale postupně z ní vyrůstají drobné plody.
Encyklika Humanae Vitae reagovala na otázku regulace plodnosti, dnes máme ale i opačný problém – neplodnost a její řešení. Reaguje církev i na tyto problémy doby?
V nauce církve, kterou poznávají studenti teologie, je tato oblast z morálního hlediska dobře předkládána a definována, takže je i více šířena kněžími. Manželé se však s těmito problémy často vůbec nesvěřují. Někdy, když dokážou o těchto intimních otázkách mluvit, přijmou učení církve, jindy to řeší sami asistovaným umělým oplodněním. Kněz může manžele doprovázet a povzbuzovat je, aby přijali neplodnost jako svoji cestu k Bohu a také mu ji odevzdali. A může se stát, a byl jsem toho už vícekrát svědkem, že se třeba po 10 letech manželství změní atmosféra a biologické možnosti a dlouho očekávané dítě se narodí přirozenou cestou.
Jak vnímáte své biskupské poslání?
Podobně jako kněz - pomáhat věřícím na cestě životem k Bohu. Spolubratři biskupové mě nasměrovali na otázku rodin, která je mi blízká. Snažím se rodiny podporovat tak, jak jsem to dělal ve farnostech, kde jsem působil. Současně chci ve své službě biskupa naplňovat své heslo: Hlásat radostnou zvěst. Myslím, že rodiny dnes prožívají věci, které je neklidňují, zatěžují a jsou pro ně stresující. A Boží slovo jim dává sílu, přináší jiný pohled a pozvedá je.
Máme na Vás poslední otázku. Kde, otče biskupe, čerpáte sílu, a jak odpočíváte?
To pořád ještě ladím. Vnímám, že bych měl více odpočívat, čerpat z dobrých pramenů a také se více modlit, ale stále se ještě učím rozdělovat svůj čas v týdnu do těchto jednotlivých potřeb. Snažím se, aby to bylo vyvážené. Duchovní sílu čerpám v modlitbě, před svatostánkem nebo při četbě dobré knihy. Ruku v ruce s tím ale jde i to, že člověk musí být odpočinutý, vyspaný. A také je potřeba pohyb, který je pro mě takovou relaxací.
Za rozhovor děkují Josef a Magda Sittovi.