Nepamatuji si přesně, kolik mi bylo, když se mi maminka poprvé svěřila s tím, že přišla o děťátko spontánním potratem. Byla jsem dost stará na to, abych jako dospívající cítila směs fascinace a strachu, když mi došlo, že moje maminko měla šest děti v rozmezí devíti let (byla jsem třetí v pořadí). A teď jsem zjistila, že bylo ještě sedmé. Mojí dva starší bratři jsou od sebe jen 16 měsíců, ale někde mezi nimi bylo počato další děťátko a poměrně brzy ztraceno. Moji rodiče mluvili o tomto dítěti zřídka, jako by nebyli jisti, co říci, ale já zůstala trvale fascinovaná tím, že mám sourozence v nebi. My, co jsme zůstali, jsme si vždycky byli blízcí a jsem jistá, že právě naše pěkné sourozenecké vztahy mi dovolují myslet na duši dalšího sourozence s hřejivým pocitem, láskou a zvědavostí. Představuji si ho z nějakého důvodu jako chlapce a zvlášť jsem se z něj těšila, ve dnech, kdy oba moji rodiče zemřeli a já si představovala jejich setkání v nebi. Někdy jsem ho žádala o přímluvu. Vědět o něm bylo pro mne pozitivní až na chvíle, kdy jsem se moc zabývala skutečností, že kdyby byl přežil, nejspíš by následující početí byla jiná – včetně mého! To člověkem zamává!
Co chci říci je, že i bez toho, aby mne rodiče k tomu vedli, jsem vždycky vnímala tohoto sourozence jako skutečnou osobu. Souhlasím s myšlenkou, že bychom se měli víc snažit a uznávat, že jsou i děti, které zemřely před narozením osobami. Rituály, jako pojmenování, pohřeb nebo připomínání jich v dalších letech nejen uctívají jejich stvoření a život, ale pomáhají i hojit bolest rodičů a ostatních členů rodiny. Příliš se dnes matkám a otcům nedává dost příležitostí, aby truchlili a hojili svou bolest správným způsobem, a to ani v křesťanských rodinách.
V říjnu 1988, když prezident Reagan prohlásil říjen za Národní měsíc připomínky ztráty dětí před narozením a v útlém věku, řekl, „Když dítě ztratí rodiče, říkáme mu sirotek. Při ztrátě jednoho z manželů, říkáme vdovec nebo vdova. Když rodiče ztratí dítě, neexistuje výraz, který by je popsal.“ Dokonce naše sekulární společnost vnímá, že když zemře dítě, jde o nenahraditelnou ztrátu, ale my věřící máme také naději v Kristu, že tyto duše odpočívají v jeho náručí. Jak říká katechismus: „Velké milosrdenství Boha, který chce, aby se všichni lidé spasili, a Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula k zvolání: ‚Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim‘ (Mk 10,14), nám totiž dovolují doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu.“ (1261). Amen! Bůh má plán pro nás, naše rodiny a dokonce pro naše ztracené děti.
překlad David a Michaela Prentisovi [Ann Gundlach; CCL Family Foundations, Vol. 43, Number 2, září/říjen 2016, str. 4.; ]