(struktura přednášky světícího biskupa diecéze Kolína nad Rýnem Dominika Schwaderlappa na kongresu INER ve Vallendaru, Německu, 7. 4. 2019)
Vení sancte Spiritus!
- Lidská osoba je bytost s tělem a duší, vybavená rozumem, vůlí a citem. Bůh ji stvořil kvůli ní samotné. Tělo a duše patří dohromady a vzájemně se pronikají. Tělo a duše stojí k sobě navzájem jako nástroj a skladatel.
- Člověk je samoučelný, ale ne soběstačný. Je nasměrován k nějakému „Ty“. Každému člověku patří stejná Bohem daná důstojnost. Proto je jediným platným postojem člověka k člověku přijití této osoby, láska. Bez tohoto vzájemného „ano“ nemůže existovat žádné lidské společenství.
- Největší touhou člověka je být milován a darovat lásku. Kdo najde lásku, najde štěští. Láska začíná vlídnou přízní a vrcholí odevzdaností, sebedarováním. Čím silnější je láska, tím více ustupuje vlastní „já“ za protější „Ty“. Sympatie usnadňuje lásku, není ale pro ni nutným předpokladem – viz např. láska k nepřátelům.
- Láska mezi mužem a ženou se od všech ostatních forem lásky mezi lidmi podstatně liší. Má kořeny v sexualitě, volí si trvale se váže a je základem pro předávání lidského života. Touží po věrnosti a spolehlivosti. V manželském svazku si muž a žena slibují tuto věrnost bezvýhradně.
- Sexualita pojímá dva účely, které k sobě patří stejně neoddělitelně jako tělo a duše: předávání lásky a života. Čistě biologicky slouží sexualita předávání života. U lidské osoby je ale tato funkce zasazena do aktu lásky.
- Sexualita jako pud usiluje pouze o uspokojení. Aby mohla sexualita sloužit životu a lásce, potřebuje být vázána vůlí a rozumem. Když se nenaučím sexualitu ovládat, ovládne on mne.
- Sexualita je zbavena svého účelu předávání života: v homosexuálních aktech, antikoncepcí ale také v sebeukájení. Sexualita je připravena o svůj účel předávání lásky ve všech náslných sexuálních aktech, v prostituci ale také v umělém oplodnění.
- Tělo má svou vlastní „řeč těla“, která je mi předem dána. Jednoduché známky přízně se liší od známek, které vyjadřují závazné odevzdání se. Tělesné sebeodevzdání je výrazem a uskutečněním celoživotního závazku. Tělesně „potvrzuje“ vzájemně přislíbené celoživotní odevzdání se při sňatku. Sexuální odevzdání bez celoživotního odevzdání zrcadlí něco, co ve skutečnosti neexistuje. Je „tělesnou lží“ (viz Jan Pavel II Familiaris consortio).
- Kristus vyzdvihuje manželský svazek jako znamení svého nerozlučitelného svazku s církví a dává manželům milost, aby své „Ano“ věrně dodrželi. Spasení není jen pro budoucnost, ale je již přítomné. Je nám dáno ve svátostech. Jsme zbavení tvrdosti srdce a je obnovována naše schopnost milovat. „Lásku je možno přikázat, protože je předem darována.“ (Papež Benedikt XVI.)
- Tak jako pohlavní spojení manželů tělesně potvrzuje jejich svazek, tak potvrzuje pohlavní spojení s jiným partnerem cizoložství. Ale již žádostivý pohled na jinou ženu nebo jiného muže znamená cizoložství „v srdci“ (Mt 5, 27-29). Přátelství s jinými ženami/muži jsou pro manžele legitimní jen tehdy, když nemají sexuální povahu a tím nepředstavují konkurenci manželského vztahu.
- Katoličtí manželé, kteří jsou rozvedení a žijí v novém, často institucionalizovaném vztahu, žijí v rozporu s vyslovenými příkazy Ježíšovými. Přesto však patří k církvi. Je úkolem pastýřů vycházet jim pravdivě a milosrdně vstříc. Je třeba srdečné náklonnosti a intenzivního doprovázení. I když nemohou přijímat svátosti, jsou povoláni žít ve své situaci podle svých možností jako křesťané. Tak může např. vědomé ne-přijímání eucharistie být dokonce svědectvím pro nerozlučitelnost manželství.
- Učení církve týkající se sexuality a manželství je výrazem vysokého ocenění sexuality a lidské osobnosti. Člověk je z milosti Boží lásky a věrnosti schopný. Čeho si vážím, to chráním – co je všední, otřepané, na tom nezáleží. Přikázání ukazují cestu k lásce a tím ke štěstí. Svátosti jsou neocenitelnou pomocí na této cestě a dávají nám také sílu, když se zdá, že jsme se svými silami v koncích.