Používame cookies. +

148.2     Ve filmu Šíleně smutná princezna se dva královští rádcové v momentě vyhlášení války, kterou sami vyvolali, chopí moci a převezmou roli generálů. Celé jejich úsilí směřuje k okamžiku, kdy ve svých velitelských stanech přikazují vojskům, kam pochodovat a kde bojovat, nehledě na ztráty. Povedená pohádka glosuje, ale nezlehčuje ztráty na životech vojáků, kteří musí poslouchat nadřízené jednající z pouhého opojení moci. Samozřejmě to dobře končí, vítězí zdravý rozum a láska.

     I v našich životech často bojujeme – především s vlastními slabostmi, nebo s tlakem světa. Naštěstí nejsme vojáci, nemusíme slepě poslouchat a následovat diktát doby, ať už nás žene do antikoncepce, pokřivené sexuality, či jiných zdánlivých imperativů. Pokud ale nechceme tato společenská očekávání přijmout za své, musíme proti nim bojovat, jak říká Ježíš: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ /slov. preklad: „Nie pokoj som priniesol, ale meč"/ (Mt 10,34)

Není to ovšem fyzický meč, jak připomíná Petrovi v předvečer ukřižování (Mt 26,52), ale především duchovní boj: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali…“ (Jan 18,36)

     Pro nás nejsou žádná velkolepá bojiště. Je to drobné, každodenní úsilí, které začíná v nás samých a v našich rodinách rozhodnutím pro dobrou cestu – pro čistotu v úmyslech i činech, pro výchovu a ochranu dětí, pro manželskou lásku spojivou i plodivou, pro tu svou jednu krásnou princeznu (či „prince, co se hádá“) – pro cestu mnohdy nesnadnou, ale vždy prodchnutou láskou k Bohu i k bližnímu.

Adam Prentis