Třídílná série Církev v ložnici podcastu Bez filtru je z pohledu dneška již starší, vyšla už na podzim 2023, ale přesto na ni stále slýchám reakce, ať už kladné, či záporné. Je to série, která si žije vlastním životem a jejíž ústřední téma je jasné: PPR. Zjevná snaha autorek o vyvážený pohled může nepřipraveného posluchače snadno zmást. Kdo s PPR žije a alespoň trochu rozumí jeho teologickému významu, těžko vydrží poslouchat bez emocí a bez potřeby reagovat téměř na každou vyřčenou větu. Před konkrétním rozborem jednotlivých tvrzení je ale zapotřebí přiblížit širší kontext pořadu – to je cílem tohoto úvodního zamyšlení.
Hned na začátku pořadu je řečeno, že série je „o antikoncepci v katolické církvi, metodě PPR a všem dobrém i zlém, co přináší.“ Následuje cyklus rozhovorů dělených občasnými komentáři, které jsou nestranné bohužel jen na povrchu. Pokud se podíváme na téměř jakékoli vyjádření autorek o motivaci k natočení série, zjistíme, že se vůbec netají svými sympatiemi vůči těm, kteří s PPR nesouzní. Klíčová otázka tedy zní, proč tato série vznikla? Vypůjčím si vyjádření jedné z tvůrkyň, Marie Moreno, v odpověď na otázku, kdy podcast Bez filtru zasáhl do života hostů nebo posluchačů: „… díl o sexu v sérii Katolické pasti… na základě tohoto dílu nám taky začali psát o tom, že jedním z dalších trápení je pro některé z nich metoda PPR, které jsme pak díky tomu v letošní sezóně věnovali celou sérii Církev v ložnici.“
V tomto duchu se nese celá série – reflektuje trápení těch, které PPR přivedlo do „katolické pasti“. Komu je tedy pořad adresován? Pochopitelně těm, kdo sami váhají, zda u PPR vydržet, nebo zda s ním vůbec začít. Těm, kdo již PPR používat nechtějí, ale trápí je svědomí. Těm, kdo mají pocit, že jim do sexuality církev nemá co mluvit, ale nedokážou se vypořádat s tím, že to dělá. Zkrátka všem, kterým se autorky se zjevnou upřímností snaží pomoci této „pasti“ uniknout.
Když se zaměříme na samotný obsah pořadu, zarazí nás množství neobjektivních argumentů, měření různým metrem a nespravedlivá jednostran- nost celého vyznění. Ve světle motivu „pasti“ ale možná více zaujme nefalšo- vaná bolest těch, kteří o PPR mluví s hořkostí a křivdou v hlase. Myslím, že právě tento aspekt celého pořadu je klíčový. Jednak k pochopení jeho samotného, jednak k pochopení jeho posluchačů. A proč bychom se jej měli snažit pochopit? Možná právě proto, abychom zbrklou reakcí jen neprohloubili propast, která již stojí mezi názorovými tábory. Propast, kterou můžeme překročit jen, pokud vykročíme po mostě vzájemného ujištění: že chceme pochopit bolest zklamaných uživatelů PPR, že chceme pochopit strach a nejistotu těch, kteří o PPR uvažují. Jen pak má smysl pokročit k vysvětlování a argumentaci.
Jestli máte trochu času a ještě jste to neudělali, zkuste si podcast poslechnout. Je docela dobře možné, že se vás na něj, stejně jako mě již opakovaně, někdo zeptá. Ačkoli samovolně vybízí k bouřlivé reakci, je dobré si uvědomit, že velká část věřících přesně takovýmto způsobem o PPR uvažuje a je třeba vést rozhovor velmi trpělivě.
Závěrem bych rád přiblížil krátký úryvek z rozhovoru s Klárou, když se jí moderátorka ptá, zda hrálo nějakou roli svědomí. Klára odpovídá: „… dodneška si kladu otázku, co na to Bůh. Vlastně nevím… Nevím, do jaké míry to je tak, že to, co řekla církev…, Bůh myslí přesně takhle, nebo je to ještě jinak, protože on přece ví, v jaké já jsem situaci a že to má nějaký vážný důvod, že jsme se rozhodli přestat praktikovat PPR… Je to pro mě nezodpovězená otázka, ale už se tím nedokážeme stresovat.“ Jsem toho názoru, že je dobré právě na takové nezodpovězené otázky hledat nejen odpovědi, ale i cesty k jejich sdělení těm, kteří se sice nějak rozhodli, ale přesto se ještě ptají. Ty odpovědi, aspoň některé, se pokusím nabídnout příště.
MUDr. Karel Mařík