Josef Tuček
Ono se řekne – vzpomínej na své pocity před půl rokem, protože už nejezdím, ale pokusím se o to. Jedná se o mé pocity zachovat PPR v naší rodině.
Člověk celé dny seděl za volantem a snil o tom, jaké „to“ bude doma, až přijede. A kolikrát snil ve dne i v noci při čekání na parkovištích. Dost námětů o tom přemýšlení dávaly i děvy, ať lepé či nikoliv, co stály okolo silnice ve dne i ty, co nás budily v noci. To člověk přijel „nadržený“ domů a doma nahlédl do tabulky a zjistil, že nic! Celá vysněná bublina byla pryč. A já se musel doma chovat jako bratr své zákonné manželky. I když jsem to vlastně tušil, přece jsem si říkal, co kdyby a byla už možnost doma. Venku jsem si možnost manželské nevěry nepřipouštěl, protože jsem dodržoval určité zásady! Kolikrát se mne stopařky ptaly na co vozím v kamionu růženec uprostřed kabiny na očích? Odpovídal jsem s úsměvem, že ne na parádu.
Ale zpět k sobě a k našemu domovu a Bohem darované ženě. Abych řekl pravdu, tak jsem si doma někdy připadal po návratu z cesty jak jeden dědeček při svatební noci s mladou ženou. Novomanželka povídá: „Dáme se do toho.“ A už se těší, ale děda jen odkryje krásné tělo, pohladí vše, co vidí a zase zakryje. Mladá paní vyvalí oči a děda povídá: „Na víc nemám.“ A tak když moje mladá a vnadná manželka přišla v sobotu večer na lůžko čistá, voňavá (já taktéž), tak jsem po celém týdenním půstu mohl udělat to, co ten děda a to ještě hodně opatrně, abych nezměnil hlenový příznak ze vzrušení a pak jsme si povídali. Co jsem viděl za celý týden na cestách a celou dobu dělal. Ono se řekne dodržovat zásady, ale někdy je to opravdu tvrdé a muž musí občas zatnout zuby. Když slyšíte ze sousedního kamionu milování nebo vidíte, jak ostatní řidiči si dost často vozí s sebou své přítelkyně nebo manželky (kolikrát i s dětmi, kočkami a psi, i andulky jsem viděl). Tak trochu závidíte. Ale přesto jsem věděl, že na mne budou doma čekat a to, co jsme si slíbili před Bohem na naší svatbě se dodrží.
Myslím, že na oplátku doma věří mně a já se budu snažit jejich důvěru nezklamat.
Je to těžké jak pro muže, který celý týden a více třeba nevidí svou rodinu a své drahé, ale i pro ženu, která se nemá celý týden o koho opřít, s kým se poradit (někdy slyší svého muže večer po telefonu). Také se na něj těší a i pro ni je těžké překousnout ty chvíle odloučenosti. Pak i ona se musí velmi ovládat.
Jak probíhaly tyto chvíle u nás? Velmi jednoduše. Po přivítání, obvykle bouřlivém, s celou rodinou jsem se věnoval většinou dětem (pokud jsem nepřijel v noci), chvíli si s nimi povídal a pak se trochu zušlechtil. Potom bývala většinou už večeře a uspávání dětí. Následovala „večerní chvilka poezie s tabulkou“ a byl průběh uvedeného vtipu a povídání, co se komu povedlo přes celé období, co jsem se neviděli. Toto se také někdy s obměnami povedlo celý měsíc. Manželé, pokud chtějí PPR užívat v praxi, musí mít opravdu silnou vůli a víru ve správnou věc, plně jí věřit. Pokud jeden nebo druhý nevěří, má to špatné následky: v lepším případě miminko, horší raději neuvádím.