Velkým tématem kongresu INER byla zpráva, že německá biskupská konference schválila postkoitální „antikoncepci“. Příčinou byl případ ženy po znásilnění, která hledala pomoc v katolické nemocnici v Kolíně nad Rýnem. Žena byla odmítnuta, ne proto, že byla nemocnice katolická, ale protože neměla vybavení pro forenzní testy po znásilnění; k tomu jsou určeny zvláštní nemocnice, většinou univerzitní. Média nicméně zahájila velkou kampaň proti katolické církvi, zejména jejímu odmítavému postoji vůči „pilulce po“.
Kolínský arcibiskup Kardinál Meisner byl pod velkým tlakem, aby se k tomu vyjádřil. Radili mu lékaři, kteří tvrdili, že postkoitální prostředky působí pouze tak, že zabraňují ovulaci a tím i početí, nikoliv abortivně. Na to prohlásil kardinál Meisner, že je dovoleno, aby znásilněná žena brala prostředek, který zabraňuje početí.
Nedovolené je však užívat prostředek, který by mohl působit smrt již počatého dítěte. Na to prohlásila německá biskupská konference, že je dovoleno brát postkoitální prostředky. Otázkou však je, jestli existuje prostředek, který splňuje kardinálovy podmínky.
Dr. Rudolf Ehmann, člen předsednictva INER a emeritní gynekolog, který se dlouhodobě zabývá otázkami kolem antikoncepce, nám vysvětloval způsob účinku dostupných prostředků. To jsou Levonorgestrel 1,5mg, který se dá požít do 72 hodin po styku a Ulipristalacetát 30 mg (UPA), který účinkuje do 5 dní po styku. Vysvětlil, že účinek záleží na tom, ve které části cyklu došlo ke styku. Když byl styk v neplodné části cyklu, je užití prostředku pochopitelně zbytečné. Na začátku plodné doby působí ty prostředky stoprocentně oddálení termínu ovulace a tím i početí. Čím více se ale blíží termín ovulace a začíná růst hladina luteinizačního hormonu (LH), tím je pravděpodobnost, že prostředek zabrání ovulaci postupně nižší, a zvyšuje se pravděpodobnost, že zabrání uhnízdění embrya ve výstelce dělohy. Krátce před ovulací je pravděpodobnost, že prostředek zabrání ovulaci minimální. Levonorgestrel pak působí postfertilizačně tím, že zabrání růstu výstelky dělohy tak, že není schopná přijmout zárodek.
Ulipristalacetát má podobnou chemickou strukturu jako mifepriston (RU-486) a působí zablokováním progesteronových receptorů. V obou případech je působení postfertilizační, to znamená smrt již počatého embryonálního člověka. Když uvážíme, že v případě styku v době přítomnosti fertilizace schopného vajíčka může dojít k početí dítěte již pouhou hodinu po styku, nelze očekávat, že by v současné době dostupné prostředky byly bez postfertilizačního účinku efektivní. Zdá se, že vývoj efektivního prostředku, který by čistě bránil ovulaci bez ovlivnění nidace je velmi nepravděpodobný. / Srov. Ehmann, R., Die Diskussion über die Wirkung der modernen ,Pille danach‘ in Deutschland; (Diskuse o působení moderní ,pilulky po‘ v Německu), Medizin & Ideologie 03/13, listopad 2013, str. 6-14./
V závěru můžeme konstatovat: vyjádření kardinála Meisnera je z hlediska učení katolické církve pravdivé. Problém je v tom, že žádný dostupný prostředek neodpovídá jeho stanoveným kritériím. Kardinál byl špatně informován lékaři, kteří by mu bývali měli dát přesnější informace. Proto neměla německá biskupská konference schválit používání „pilulky po“. Je takové stanovisko vůči ženám po znásilnění kruté? V praxi jen velmi zřídka v této situaci dojde k početí; brání samotné trauma početí? Kdo ví?
Pokud žena přece otěhotní, působí potrat ještě další trauma. Ženy, které se rozhodnou dítě porodit, jsou vesměs rády, že tak rozhodly. A proč má nevinné dítě zemřít? Nemůže za okolnosti svého početí.